Frodo

  Literární tvorba

  Soupis mých publikovaných literárních pokusů.

Menu

Hlavní stránka

Procházka životem
Prostějov
Otinoves
Děda klempíř
ZDŠ na Husově náměstí
Gymnázium Jiřího Wolkera
VUT v Brně

Výzkumný ústav oděvní
Oborové výpočetní středisko
Počítač EC 1021
Minipočítač SM 4.20
Co jsem tam dělal já

Rolný s.r.o.
Nemocnice Prostějov

Co mě zajímá
Počítače
Počítačové hry
Doprava
Program BAHN
Literatura

Nápady
Rodina
Panstext

NET Rádio Rekordér

Literární tvorba
Abnormalita VR 873
Čestné jméno
Hůlka Vardy
Jiné místo, jiný čas
Metropolis
Myšlenkový pokus
Nepřítel čas
Šperky Albionu

Literární servery
Liter.cz
SASPI
(Metodika)

Odkazy

Prostějov
Pro Prostějov
Nemocnice Prostějov
Prostějovské odkazy
PVfree.net

SASPI
Liter.cz
Epika

Zbyňka Šolcová

Jízdní řády
České dráhy
ŽelPage
FTL a.s.
Dopravní web

Google
Seznam

Wikipedie

Pevnost.cz
Fantasy Planet

Spolužáci
Lidé.cz
Facebook

Podněty.cz
KOHRA Group s.r.o.

Prostějovský deník
Prostějovský večerník

Otinoves
Otinoves - nové
Mlékárna Otinoves

Návštěvy

TOPlist

Nepřítel čas

   1.

   Okna ústavu byla ještě částečně osvětlená elektrickým světlem, ráno se teprve nesměle probouzelo a sluneční paprsky sem na západní průčelí hned tak nedopadnou. Dan Martens kráčel přes parčík a v duchu ještě spal. Prožil dlouhou noc se svojí přítelkyní, na spánek nějak nezbyl čas. Dnes bude jeho velký den, vydá se jako první člověk proti proudu času.

   Profesor Trapov už byl v laboratoři a prováděl nějaká nastavení na počítači primitivního stroje času, který představovalo pouze křeslo a ovládací pultík.

   „Dobré ráno, profesore,“ pozdravil Dan a hodil aktovku na kolečkovou židli u svého stolu.

   „Dobré, Dane,“ odtušil profesor a dál se věnoval počítači.

   Dan odklidil aktovku, sedl si ke stolu a zapnul počítač. Pravidelná ranní kontrola došlé pošty byla nutným zlem každého dne. Antispamový filtr mail serveru ústavu zachytil ty nejhorší nesmysly, přesto toho zbylo ještě dost, co se dalo pohodlně odstranit do koše. Důležité byly vlastně jen dvě zprávy. Jedna od vedení ústavu, která Danovi oznamovala zvýšení platu a odpověď na včerejší dotaz ohledně nového bytu od realitní kanceláře. Vyšší plat byl příjemný, nový byt však nebude, jelikož si ho už stačil koupit jiný zájemce.

   Dan vstal a šel zkontrolovat místnost, do které se má se strojem času přemístit. Byla to vysloužilá laboratoř s velkým stolem pod oknem, všechno ostatní již pomocné síly odstranily, bylo třeba zanechat dostatečně velký prostor, určit přesné vymezení vynoření stroje času bylo značně obtížné a Dan rozhodně netoužil po tom, aby se vynořil uprostřed nábytku. Zdálo se, že není co vytknout. Místnost byla prázdná, nějaké to harampádí na stole se dalo přehlédnout mávnutím ruky, nic není dokonalé.

   „Dane, pojďte sem,“ zvolal profesor od stroje.

   Dan se vrátil do hlavní laboratoře a postavil se vedle profesora.

   „Už jsem nastavil všechno potřebné, zkontroloval všech těch dvacet čtyři směrů pohybů Země a jejich kompenzaci prostorovým stabilizátorem, nastavení odchylky pro vedlejší místnost je taky v pořádku. Raději si to ještě jednou zkontrolujte. Jde o vaši kůži.“

   Dan si sedl do křesla stroje, dotkl se displeje počítače a přehrál si všechny programy, které zajišťovaly bezpečnost pohybu v čase i prostoru. Skok o pouhých deset sekund do minulosti, žádná velká věda. Deset sekund zpět, zkontrolovat atomové hodiny a pak deset sekund plus doba pobytu v minulosti pro návrat do běžného času. Doba pobytu byla stanovena přesně na dvacet sekund, Dan rozhodně neměl ze stroje vystupovat. Návrat byla taková menší specialita, kterou chtěl profesor dokázat obousměrný pohyb stroje. Vlastně nebylo potřeba někam se vracet. Deset sekund zpět znamenalo po dalších deseti sekundách opětovnou synchronizaci s objektivním časem. Měla to být pojistka pro příští delší cesty v čase, kdy by nemožnost návratu už mohla docela mrzet.

   Všechno bylo v pořádku. Dan o tom nepochyboval. Po všech těch pokusech s automatickým strojem byla zkouška s lidským pasažérem pouze dalším nutným krokem, kterým mělo být podpořeno založení samostatné organizace Časové služby. Světová rada OSN už na žádost ústavu Všeobecných fyzikálních aplikací kývla, trvala jen na ověření technologie časového skoku před nezúčastněnými svědky.

   Ti se už začali do laboratoře trousit. Dan poznal profesora Wiklefa a ředitele sekce Zimovčáka. Další příchozí byli cizí lidé, patrně někdo ze Světové rady a možná i nějaký novinář. Usadili se na improvizovanou tribunku nedaleko stroje, někteří si vytáhli komunikátory, jiní jen tak seděli a očekávali začátek experimentu. Dan zapnul televizní kamery v obou místnostech a monitory, na kterých měl být sledován průběh pokusu.

   „Vážení, prosím o pozornost,“ řekl zvýšeným hlasem profesor Trapov.

   „Nyní provedeme pokus s přenosem živé bytosti do minulosti. Při odpočítávání si všimněte v čase T minus 10 sekund děje, který vám zprostředkuje kamera z vedlejší místnosti. Měl by se tam přesně v tuto dobu objevit náš cestovatel se svým strojem. V čase T zmizí stroj času z naší laboratoře a objeví se zde opět za 30 sekund. Upozorňuji na čas T plus deset sekund, kdy stroj zmizí z obrazu kamery ve vedlejší místnosti. Po dvacet sekund objektivního času nebude stroj v oblasti našeho časoprostoru. Nějaké dotazy?“

   Nikdo se neozval. Dan se pohodlně rozvalil v křesle, projel diagnostiku časoprostorového pole, ještě jednou zkontroloval kompenzační programy a pak dal rukou znamení, že je připraven. Profesor se sehnul nad zařízením, stiskl aktivační tlačítko a na velkém předním displeji se objevil odpočet. 60, 59, 58 … Dan seděl a čekal. Už nebylo co řešit, proces tolikrát vyzkoušený při automatickém přenosu běžel naprosto automaticky. Přesně deset sekund před aktivací stroje se objevil obraz stroje na obrazovce, která zachycovala děj ve vedlejší místnosti. Dan se v tomto druhém stroji pohnul, máchl rukou mimo obraz, jakoby chtěl něco zachytit, a pak se upřeně podíval před sebe. To už ale odpočet mířil k nule, pokud by byl pokus nyní zastaven, došlo by k paradoxu, o což nikdo nestál.

   Stroj zmizel. Dan se ocitl ve vedlejší místnosti těsně vedle stolu pod oknem. Stroj do stolu vrazil a způsobil sesunutí nějaké složky s dokumenty dolů ze stolu. Dan mávl rukou a složku zachytil. Pozdě si uvědomil, že to neměl dělat. V ději sledovaném na obrazovce rukou mávl do prázdna. Upustil složku a ta spadla na zem. Pomalu vypršel stanovený čas dvaceti sekund pro pobyt v této místnosti a stroj se opět materializoval v laboratoři.

   To se mu snad jen zdá! Vedle něj se totiž vynořil druhý identický stroj času a v něm seděl – Dan.

   2.

   Zmatek v místnosti byl nepopsatelný. Skoro všichni návštěvníci vyskočili ze svých sedaček, profesor nechápavě zíral na dva stroje a oba Danové se na sebe dívali se zjevným zděšením. Oba zbledli jako stěny a jeden po druhém se odporoučeli do mdlob.

   Ředitel Zimovčák přiskočil ke strojům a zatřásl ramenem profesora Trapova.

   „Proboha, profesore, co se to stalo?“

   Trapov jen zakroutil hlavou.

   „Já nevím, pane řediteli. On se nějak rozdvojil. Vůbec to nechápu, byl to tak dobře zajištěný experiment…“

   Mezi přihlížejícími byl i doktor Zajcev, přiběhl k prvnímu Danovi, vytáhl svůj lékařský komunikátor a začal Danovi měřit tělesné funkce.

   „OK,“ řekl doktor a přistoupil k druhému Danovi, aby test zopakoval. „Taky v pořádku. Je to jen psychický šok. Myslím, že bude nejlepší, když vezmu oba vaše asistenty na ošetřovnu a umístím je do oddělených místností.“

   Trapov přikývl a dál nechápavě zíral na oba stroje. Zimovčák mávl rukou na návštěvníky.

   „Představení skončilo, vážení, odeberte se, prosím, do tiskového sálu, kde vám budou poskytnuty další informace. Děkuji vám za pozornost.“

   Všichni odešli, místo nich se do laboratoře nahrnuli zdravotníci s párem nosítek, naložili oba Dany a odnášeli je z místnosti.

   Zimovčák opět zatřásl rukou profesora Trapova.

   „Profesore, vzpamatujte se. Musíme vydat tiskové prohlášení a uklidnit všechny ty lidi, co se na experiment dívali. Musíte to nějak vysvětlit.“

   „Já nevím, řediteli, fakt nevím…“ řekl Trapov a sesunul se na podlahu. Zdravotníci měli další práci.

   3.

   Ruch v tiskovém sále neutichal. Bylo zde podstatně více novinářů, než přímých svědků pokusu. Už se rozneslo, že experiment nedopadl dobře. Konkrétní informace a vysvětlení však k dispozici nebyly. Konečně do místnosti vstoupil Zimovčák s doktorem Zajcevem a za nimi se k předsednickému stolu neochotně přiloudal profesor Wiklef, který měl nahradit Trapova.

   „Vážení, věnujte nám pozornost,“ řekl s důrazem Zimovčák od řečnického pultíku. „Před třiceti minutami proběhl experiment, při kterém se v čase přenesl do minulosti člověk. Šlo o předem důkladně připravený pokus, dá se říci, že všechny předpokládané parametry byly dosaženy. K přenosu v čase měřitelně došlo. Bohužel při návratu se stalo něco nevysvětlitelného. Místo jednoho stroje času se vrátily stroje dva s identickými kopiemi asistenta Martense. Bližší podrobnosti vám řekne profesor Wiklef.“

   Wiklef vystřídal ředitele sekce u pultíku, narovnal mikrofon, přešlápl a dal se do řeči.

   „Tedy, vážení přátelé, mohu jen potvrdit slova pana ředitele, že se pokus vlastně povedl. Stroj času, ehm, oba stroje času, absolvoval, tedy absolvovaly, časový skok v obou směrech časové přímky. Po provedené rychlé analýze přístrojů můžeme konstatovat, že oba stroje jsou víceméně identické. Pro pořádek si stroje označíme jako objekt A a objekt B. U objektu B došlo na rozdíl od objektu A ke krátkodobému zvýšení hmotnosti transportované osoby v čase T plus dvě až T plus čtyři sekundy subjektivního času pokusu. Šlo o hodnotu 54 gramů. Stroj se z bezpečnostních důvodů při pokusu přenesl do sousední místnosti. Prohlídkou této místnosti bylo zjištěno, že se na zemi nachází příručka, jejíž hmotnost odpovídá oněm 54 gramům. Jak mohli přímí účastníci pozorovat, subjekt pokusu při vynoření v minulosti máchl rukou. Domníváme se, že se subjekt pokoušel zachytit výše zmíněnou příručku. Tedy, zdá se, že se mu to v jednom, patrně paradoxním, ději podařilo a v jednom ne. Bližší vysvětlení vzniku druhého objektu, v našem případě objektu B, je zatím záhadou. Hypoteticky lze předpokládat vznik jistého paralelního časoprostoru. Důvod, proč se oba objekty následně ocitly v našem časoprostoru, zatím nelze vysvětlit. Děkuji vám za pozornost.“

   Doktor Zajcev se ještě zmínil o tom, že se oba subjekty pokusu těší dobrému zdraví a profesor Trapov se již zotavuje. Zimovčák pak tiskovou konferenci rázně ukončil. K žádným dotazům nebyl dán prostor, novináři se s hlasitým reptáním rozcházeli.

   4.

   Dan seděl na židli vedle nemocničního lůžka a zlobil se na celý svět. Napřed to podivné rozdvojení, pak ho odvlečou na ošetřovnu a zamknou dveře. Neslýchané.

   Zámek cvakl a do místnosti vstoupila mladá žena s bujným poprsím a širokými boky.

   „Dobrý den, pane Martensi. Já jsem doktorka Potterová a byla jsem pověřena péčí o vaši osobu.“

   Doktorka strčila klíč do zámku a dveře opět zajistila. Potom si sedla na druhou židli a na klín si položila složku s papíry.

   „Pane Martensi, pro začátek bych si ráda ověřila jednu věc. Vy jste při pokusu zachytil onu složku s příručkou, je to pravda?“

   „Ano, doktorko.“

   „Dobře. V tom případě jsem tu správně. Pane Martensi, objevení vašeho druhého já ve vás jistě zanechalo hluboké stopy, myslím tím zásah do vaší psychiky. Abychom další problémy eliminovali, rozhodli jsem se, že jakémukoliv dalšímu kontaktu s vaším druhým já zabráníme.“

   „To budu jedině rád, byl to vážně docela šok.“

   „Ano. Chápu. Nyní vám musím osvětlit další postup. Prosím vás, abyste mě nepřerušoval. Veškerá opatření byla projednána s vedením vašeho ústavu a k jejich provedení byla přizvána armáda Spojených států. Budete dopraven na základnu armády ve Wisconsinu, kde vám bude poskytnuta veškerá péče. Dostanete přidělen speciální byt v zajištěné části základny a tam se budete zdržovat tak dlouho, dokud nebude zabezpečena vaše další svobodná existence a dokud nebudete na tuto novou existenci připraven. Veškeré náklady vašeho pobytu budou hrazeny z federálních zdrojů, ústavem vám bude vyplacena kompenzace ve výši pěti milionů dolarů.“

   „Proč Wisconsin, paní doktorko? Nebylo by lepší, kdybyste mě normálně pustili? Mám svoji přítelkyni, hledáme si byt, práce v ústavu je taky zajímavá. Proč ty manévry?“

   „Pane Martensi, možná si ještě plně neuvědomujete svou situaci. Při pokusu se strojem času vznikly dvě vaše osobnosti, jste nyní na světě dvakrát. Jak jsem vám již řekla, dalšímu styku s vaším druhým já se pokusíme zabránit. Vaše druhé já bude dál žít normální život Dana Martense se všemi důsledky z toho plynoucími. Vy se ve vlastním zájmu musíte svého původního života vzdát. Jinak to nejde.“

   „Proboha proč já?“ křičel na doktorku Dan. „Proč ne ten druhý? Proč se já musím vzdát svého života, zatímco on si bude dál žít jako dřív? To není fér!“

   „Ano, není to fér. Věřte mi, že jsem váš problém probírala se všemi specialisty, kteří se na projektu Časové služby podíleli. Jejich závěry hovoří pro dané řešení. Tím, že jste v pokusném prostoru zachytil složku s příručkou, došlo k paradoxu. Nejsem odborník na časoprostorové skoky, takže jen stručně. Vaše druhé já složku nezachytilo, což korespondovalo s dějem, který byl zachycen televizní kamerou. Podle dobrozdání vašich kolegů došlo patrně k vytvoření paralelního časoprostoru, kde se děj odehrál jinak. Z tohoto časoprostoru jste se vrátil vy. Proto právě vy musíte uvolnit místo svému druhému já, které do našeho časoprostoru patří.“

   Dan držel hlavu ve dlaních a vzlykal. Doktorka s pochopením seděla a nic neříkala.

   „Takže on má všechno a já nic,“ řekl Dan smutně. „Myslíte, že se s tím dá žít?“

   „Já myslím, že ano, pane Martensi. Proto jsem tu já. Budu o vás pečovat po psychické stránce. Doprovodím vás na základnu armády a zůstanu tam s vámi. I pro mě to znamená jisté vytržení z běžného života. Nebudete sám.“

   „Jenže já pro vás znamenám jen další případ. Uděláte si zářez do pažby a pak se vrátíte ke svému životu. Pokud tomu dobře rozumím, já se nemůžu vrátit nikdy.“

   „Nemůžete pouze pokračovat ve svém dosavadním způsobu života. Připravíme vás na nový život, poskytneme vám náměty k jeho plnému prožití. Finanční kompenzace vám dá prostor pro vyhledání optimálního směřování vaší nové existence. Je to něco podobného, co prožívají osoby zařazené do systému ochrany svědků. Nová totožnost, nový život, žádné riziko.“

   Dan mlčel, doktorka chvíli poseděla a potom odešla. Po pár minutách přišli tři vojáci, doprovodili Dana do terénního auta, které stálo před budovou ústavu a kde už čekala doktorka Potterová. Vyrazili z Chicaga na sever a po čtvrt hodince přetnuli hranici Wisconsinu. Za Milwaukee auto odbočilo k západu. Projížděli krajinou, kterou Dan neznal.

   Vojenská základna bylo vlastně takové malé městečko uprostřed vysočiny. Vojáci dovedli Dana do malého domku, který byl kompletně zařízený, dokonce i lednice byla plná všemožných potravin. Doktorka se usadila hned vedle v podobném domku. Bylo by to docela slušné bydlení, kdyby to zároveň nebylo vězení. Bránou základny žádná neautorizovaná osoba nemohla projít tam ani zpátky.

   5.

   První dny byly nejhorší. Každý si jistě dovede představit, jak se cítí člověk, který měl rád své blízké a najednou je od nich naprosto a definitivně odloučen. Dan sedával na zápraží před domem, popíjel pivo a k ničemu se neměl. Začínalo léto, které i zde na severu znamenalo příjemné počasí. Dan se už dříve zabýval chytáním ryb, snažil se proto přesvědčit doktorku, aby ho pustila dolů k řece.

   Doktorka byla neoblomná. Snažila se Danovi vysvětlit, že nejprve je třeba, aby se smířil se svojí situací. Dokud se mu to nepodaří, nemůže ve vlastním zájmu opustit základnu.

   Nezdálo se to až tak beznadějné. Pobyt hrazený z cizích peněz, bohaté odškodnění, to by mělo na začátek nového života stačit. Jenže říkejte to člověku, který se cítí vykořeněný a zbytečný.

   Líná atmosféra základny, pravidelné rozhovory s doktorkou, všestranné zabezpečení, to vše Dana ukolébalo do jakési letargie. Pomalu to začínalo vypadat, že se již smiřuje se svým osudem.

   Krize přišla naprosto nečekaně. Jednoho dne se Dan probudil a zjistil, že ho život zradil a už se to nikdy nespraví. Lehl si do vany s horkou vodou a podřezal si žíly.

   Doktorka Potterová ho našla v bezvědomí. Hned se postarala o zastavení krvácení a vojenská ošetřovna měla za úkol zachránit jeho život za každou cenu.

   Dan byl v bezvědomí několik dní. Občas se zdálo, že se již probouzí, bylo to však pouhé blouznění, jeho řeč ze spánku neměla žádný smysl. Potterová cítila, že selhala. Když se Dan konečně probral, uviděl ji, jak sedí u jeho lůžka s kruhy pod očima, v nichž bylo téměř vidět slzy.

   Ihned po probuzení byl Dan dopraven na psychiatrickou kliniku do Madisonu. Potterová se tak zbavila odpovědnosti za jeho zdravotní stav, přesto ho nepřestala navštěvovat. Dan byl umístěn na oddělení pro léčbu depresí, dostalo se mu patřičné medikace a jeho pocit uvěznění se prohloubil. Trávil dny v uzavřeném nemocničním parku a o nic se nestaral. Seznámil se s několika pacienty, kteří trpěli různými duševními poruchami. Jelikož se cítil vcelku dobře, povídal si s nimi a časem se o něm rozneslo, že dokáže každého chápavě vyslechnout. Jestli to byl fakt, nebo pouhá letargie, nelze s jistotou říct.

   Jednoho dne si k němu na lavičku sedl nenápadný mladík, který se představil jako Bob.

   „Prý každého vyslechneš, Dane. Můžu ti vyprávět svůj příběh?“

   „Jistě, proč ne.“

   „Víš, já nejsem blázen,“ začal Bob obvyklou frází, používanou téměř všemi pacienty. „Jsem cestovatel časem. Přišel jsem z budoucnosti. Porouchala se mi časoprostorová loď a já jsem tu uvízl. Minul jsem se asi v načasování skoku. Myslel jsem, že tu je již založená Časová služba, a tak jsem všechno řekl policistům. Jenže ti mě místo do Chicaga dovezli sem. Pěkná mizérie.“

   „Co jsi to říkal? Časová služba a Chicago?“

   „Ano, podle historie byla Časová služba založená v tomto roce v nějakém fyzikálním ústavu v Chicagu.“

   „To souhlasí. Já jsem Dan Martens, asistent profesora Trapova, který se měl stát šéfem Časové služby.“

   „Skutečně? To jsem tak blízko? Co tu vlastně děláš, Dane?“ „To je složité. Prostě jsem se při jednom pokusu rozdvojil a já jsem to druhé nechtěné já.“

   „Takže je to pravda. Proslýchalo se, že k takovému případu došlo. Dokonce nám o tom přednášeli na vstupním školení. Nechtěný návrat osoby z paralelního vesmíru. Nechápu, proč zrovna tento vesmír není pořádně prozkoumaný.“

   „Poslyš, Bobe, tohle stejně nemá smysl. Jsme tady zavření a nikdo nám nebude věřit. Jestli tomu dobře rozumím, převzala agendu Časové služby armáda a ta se o takových věcech nešíří.“

   „Jenže ty znáš toho profesora. Můžeš mu zavolat. Třeba by nám pomohl.“

   Za pokus člověk nic nedá a tak se Dan rozhodl profesorovi zavolat. Telefonní číslo profesora Trapova bylo prohlášeno za odpojené, spojovatelka však nakonec tento problém vyřešila.

   „Říkáte, že jste se setkal s dalším cestovatelem časem, Dane?“ ptal se Trapov. „Mimochodem, se kterým Danem mluvím?“

   „S tím špatným, profesore. Ten správný je přece dál vaším asistentem.“

   „To se mýlíte, Dane. Dal výpověď hned týden po tom nešťastném pokusu. Od té doby jsem ho neviděl.“

   „No jo, tomu je hej. Jenže já jsem teď s tím druhým cestovatelem zavřený v blázinci. Potřebujeme vaši intervenci, vám by mohli uvěřit.“

   Profesor se začal kroutit a rozhodného slova se od něj Dan nedočkal. Zkormouceně položil sluchátko a v parku vše vypověděl Bobovi. Na oba padla beznaděj, kterou léky odstranit nedokážou.

   6.

   Netrvalo dlouho a Dana opět navštívila doktorka Potterová. Hned se začala ptát na profesora Trapova.

   „Volal jsem mu, co je na tom špatného?“

   „Přece jsme si řekli, že nebudete do života svého druhého já zasahovat. Proč si to komplikujete rozhovory s bývalými známými?“

   „Doktorko, ten druhý Dan už u Časové služby nepracuje, to dobře víte. Takže bych se mohl klidně vrátit a nikomu bych nevadil. Navíc jsem zde objevil dalšího cestovatele časem. Pro vás je to jen rutina, pro mě je to život.“

   „Dane, myslela jsem, že se vám už daří lépe. Proč si vymýšlíte?“

   „Doktorko, vy to vůbec nechápete. Cestování časem naprosto změní běh normálního života. Budou další nehody, v přítomnosti, v budoucnosti a samozřejmě taky v minulosti. Já si nevymýšlím. Mám tu kolegu, kterého pro jeho pravdivé vylíčení situace prostě zavřeli sem. Je to tak jednoduché! Pokud mi nevěříte, nemá smysl, abyste za mnou chodila.“

   Bob Danovi vysvětlil zákonitosti časových paradoxů. Místo nějaké změny historie v případě paradoxu vznikne nový paralelní vesmír, kde se historie změní, zatímco v původním vesmíru zůstane neměnná. Je to prý přírodní zákon, který Časová služba využívá ke studiu vzniku a vývoje jednotlivých vesmírů. Z cestování časem se stalo putování mezi vesmíry.

   „Takže tento vesmír je místem vzniku Časové služby? Co ty ostatní vesmíry? Tam Časová služba nevznikne?“

   „V našem pojetí ne. Dane, já nevím, jestli se v jiných vesmírech cestuje časem. Je jich nekonečně mnoho, těch vesmírů. Já jsem historik a vybral jsem si samotnou Časovou službu jako téma svého výzkumu. Co se děje jinde, to mě až tak nezajímá.“

   „Aha. A co ten vesmír, ze kterého jsem vypadl já? Tam taky Časová služba nevznikne?“

   „Já nevím, zatím jsem toho zrovna moc nezjistil. Trčím tady a moje rodné 24. století je kdesi v nedohlednu.“

   Dny plynuly a nic se nezměnilo. Lékaři Dana ani Boba za zdravé nehodlali prohlásit, doktorka Potterová se už nevrátila, neozval se ani profesor Trapov. Místo toho se na klinice objevil profesor Wiklef.

   „Pane Martensi, můžete mi věnovat pozornost?“

   „Jistě, pane profesore, co vás přivádí?“

   „Dozvěděl jsem se, že jste byl kontaktován jiným agentem Časové služby. Takže je vám už asi jasné, jak vše funguje. Děláte nám potíže.“

   „Jo jasně, zatímco vy mě necháte dřepět v blázinci. To nejsou potíže?“

   „No tak, nesmíte mě hned brát za slovo. Vlastně nám neděláte potíže vy sám, spíše pan Dramling.“

   „Kdo?“

   „Bob Dramling. On vám ani neřekl, jak se jmenuje?“

   „Na tom nezáleží. Jak vám on může dělat potíže?“

   „Plete se do věcí, po kterých mu nic není. Pane Martensi, to co vám teď řeknu nebudu opakovat a nechci žádné výmluvy. Dnes v 19.00 budete s panem Dramlingem čekat v parku u fontány. Vyzvednu vás. Nashledanou.“

   Dan se nezmohl ani na slovo, Wiklef zmizel jako pára nad hrncem. Bob kupodivu neprotestoval a protože byl pěkný letní den, mohli oba zůstat v parku i večer. Události pak měly poměrně značný spád. Přesně v sedm večer se na fontánou objevily kovové schody, které vedly odnikud nikam. Bob sebevědomě po schodišti vystoupil a zmizel. Danovi nezbylo, než ho následovat.

   Ocitli se v nevelké kabině kruhového tvaru. V jediném křesle v popředí seděl profesor Wiklef a mával rukama nad displejem s trojrozměrným zobrazením. Dveře nad schodištěm se zavřely, Dan ucítil zhoupnutí, zablesklo se a v okně před křeslem se objevila silueta obrovské neforemné hmoty, která, jak se zdálo, visela v prostoru.

   „Takže vážení,“ začal Wiklef. „Jste doma. A nepokoušejte se protestovat. Pane Dramlingu, vaši loď jsem vyzvedl a poslal automaticky sem na základnu. Měla tu přistát před hodinou. Pro pana Martense je to nové, takže mu všechno vysvětlete. Oběma vřele doporučuji, abyste se v rámci tohoto vesmíru nepokoušeli nadále cestovat časem. Časoprostorové lodě jsou zajištěny, při každém takovém pokusu se zablokují.“

   Dan se tvářil poněkud vyjeveně.

   „Co to je, profesore? Myslel jsem, že jste výzkumník cestování časem.“

   „To taky jsem. Mládenci, přece si nemyslíte, že je Časová služba tak hloupá, aby si nechala nějakými nepředloženostmi zkomplikovat vlastní existenci. Pane Martensi, moje druhé já například zablokovalo další výzkumnou činnost na poli času ve vesmíru, který vznikl při vaší cestě, zatímco já jsem se postaral o pokračování výzkumu. Všechno je pod kontrolou. Pokud vám to bude působit nějaké psychické problémy, obraťte se na doktora Jaroslavceva, šéfa oddělení pro psychologickou podporu agentů. To je ode mne vše. Doufám, že se již vícekrát nepotkáme. Mimochodem, pane Martensi, vaše druhé já už také prošlo touto základnou a nyní patrně žije v nějakém perspektivním vesmíru. Doporučuji vám totéž.“

(c) 2010 - 2013 Pavel D. F. Hrubý, paveldf@gmail.com