EC 1021

Pozor! Tato stránka není nadále aktualizována. Pokračujte na nový web.

Výzkumný ústav oděvní (VÚO) - historie
Oborové výpočetní středisko při VÚO
Počítač EC 1021
Minipočítač SM 4.20
Co jsem tam dělal já

Počítač EC 1021 (více viz dějiny počítačů) byl typickým příkladem prvních plně polovodičových počítačů (tehdy se jim říkalo počítače 3. generace) s diskově orientovaným operačním systémem. Byl české provenience, poskládaný zejména z obvodů a mechanických částí vyráběných v tehdejší RVHP. EC je zkratka ruského ekvivalentu "jedinaja systěma" (pochopitelně azbukou) plným názvem se řada jmenovala "Jednotný systém elektronických počítačů" - česky JSEP.

Pro svůj provoz potřeboval klimatizovaný sál kolem 150 m čtverečných. Klimatizace musela být velmi přesná. Cokoliv mimo rozmezí 20 - 23 stupňů Celsia bylo považováno za naprosto nepřípustné a počítač se podle toho opravdu někdy choval. Následující popis odpovídá konfiguraci používané ve VÚO.

Základní jednotka se skrývala ve dvou (velikostí šatních) skříních - procesor a paměť (64 kB, tzv. operační paměť - RAM). Kabeláž mezi nimi a k periferiím byla vedena ve dvojité podlaze sálu prostorem, který byl zároveň zdrojem chladného vzduchu od klimatizací. Prostě typický mainframe. Rychlost počítače si už nepamatuji, ale nebylo to nic moc. Rozhodně pod 1 MHz, tehdy se to počítalo v počtu instrukcí za sekundu. A každá instrukce se skládala ještě z mikroinstrukcí a těch bylo do jedné instrukce různý počet... Na skříni "procesoru" byl hlavní panel. Zde blikala soustava žárovek (naši technici se chlubili tím, že je nahradili odolnějšími LED-diodami). Smysl panelu byl poměrně komplikovaný. Kromě zelených žárovek, které měly signalizovat právě prováděné instrukce a adresy, zde byly žárovky červené, které signalizovaly poruchu - obvykle s pronikavým přerušovaným pískáním nedalekého reproduktoru, aby si toho hned každý všiml. Pod žárovkami byla ovládací tlačítka. Základní pro start počítače (tři: stop - úklid systému - zavedení OS) a další, pomocí kterých se dal program krokovat po instrukcích (dokonce snad i po mikroinstrukcích, to ale uměli jen konstruktéři a pár kouzelníků). Ještě nějaké přepínače pro nastavení adresy zařízení, odkud se má zavést operační systém, nějaká ta mechanická počítadla apod.

Nedaleko hlavního panelu bylo zařízení konzolové - elektronický psací stroj s řídící jednotkou pod pracovním stolem. Fungovalo to tak, že se zadal příkaz (požadovaná data), stiskla se klávesa DVE (device end) a počítač se podle toho choval (někdy taky ne, to mají všechny počítače společné). Kousek od psacího stroje bylo hlavní vstupní zařízení - snímač děrných štítků. Na děrných štítcích se pořizovalo všechno - programy, data a dokonce se pomocí něj dal přímo ovládat "dávkovým" způsobem celý počítač bez většího použití konzoly. To se vložily štítky v jazyce obslužného programu MONITORU a na konzole se jen stisklo DVE - štítky se načítaly a počítač dělal, co po něm chtěly. Nejlepší bylo zkombinovat řídící štítky přímo s daty - pak už to jen odsejpalo. Mělo to smysl hlavně pro programátory. Napsali si a nechali vyděrovat (ti nejšílenější vyděrovali osobně - vím to z vlastní zkušenosti - není nad takové vlastnoručně naděrované štítky) sadu takových štítků a předali je na sál počítače. Operátor štítky vložil do snímače, zmáčknul DVE a o víc se nestaral - výsledný výpis (nebo chybový DUMP) pak vrátil programátorovi a jen na něm bylo, jak s tím naloží. Pravda musela se ještě nachystat správná konfigurace periferních magnetických médií.

Jak jsem již uvedl, počítač EC 1021 byl již diskově orientovaný. V další skříní byla tedy řídící jednotka a opodál baterie jednotek magnetických disků (vulgo praček). Těch bylo 6 (poruchovost 20% - tj. pravidelně jedna nejela). Disky byly výměnné a měly neformátovanou kapacitu 7,25 MB (šest kotoučů nad sebou, pracovních ploch bylo 10). Jelikož se každý disk (u některých dokonce různě, podle použití jednotlivých cylindrů v jednotlivých pracovních oblastech) formátoval jinak, byla skutečná kapacita velmi proměnná (od cca 5 do 7 MB). Tehdy se vůbec ani nemluvilo o formátování, ale o alokování oblastí, a velikost logických bloků se dala měnit před jejich použitím při každém otevření pro zápis - no bylo to zajímavé. Speciální funkci měly disky knihovní (mj. disk operačního systému MOS). Tam se alokovala oblast knihoven, a ta se rozdělila podle určení: knihovny - byly zdrojové, modulové, pro hotové úlohy, pro povelové soubory (dávky JOB) operačního systému a makra Assembleru. Pokud obsahoval disk operační systém, měl kromě systémové knihovny pochopitelně předchůdce boot sektoru - zaváděcí blok IPL. Na jednom systémovém disku mohlo být i několik tzv. supervizorů - dnes bychom řekli operačních systémů. IPL se zeptal, který má zavést - kdo má OS s bootmanagerem, tak holt nemá nic "cool". Kromě knihoven se (díky malé kapacitě) disky používaly hlavně jako pracovní prostor pro třídění a práci s daty při potřebě náhodného přístupu. Index-sekvenční systém ISAM umožňoval poměrně efektivní indexování.

Hlavním médiem pro trvalé uchování dat (a zálohu programů) byly devítistopé magnetické pásky. Opět další skříň řadiče a 6 skříní s jednotkami magnetických pásek (poruchovost prakticky stejná jako u disků). Páska byla na jedné cívce a navíjela se na cívku prázdnou napevno uchycenou v jednotce. Kapacity měly pásky opět různé - podle velikosti bloků. Efektivní kapacita byla něco kolem 10 MB na 1200 stop pásky (tzv. malá cívka, velká obsahovala 2400 stop pásky). Existovaly i cívky 600 stop pro "kabelový přenos dat". Páska se dal do kabely a šlo se... Páskové jednotky počítače EC 1021 byla vůbec zvláštní zařízení. Páska vedla mezi cívkami a hlavou z každé strany přes složitý vzduchotechnický systém přísavných transportních koleček a vyrovnávací kapsy. Vše ovládal obyčejný vysavač. Takže provoz takové jednotky byl pěkný hukot. Občas se do kapes páska nasála, pomačkala a bylo po datech. Jindy se uvolnila jedna z cívek a výsledek byl podobný, jen s větším rachotem - taková uvolněná cívka při rychlém převíjení byla vyloženě vražedný nástroj (záhodno vysunouti plexisklový kryt nad cívkami).

Když se vše zpracovalo, následoval tisk výsledků na válcové (bubnové) tiskárně - pokračovatelce podobných válcových tiskáren ACER, ale již v českém provedení. Tiskárny jsme měli dvě, poruchovost byla tedy cca 50%. Tisklo se výhradně na traktorový papír o šířce do 42 cm, max. počet kopií byl 4 (originál a první dvě šly obvykle i přečíst - opět nic nového). Princip válcového tisku byl následující - na typovém válci o šířce 132 znaků byly celé řádky složené vždy z jednoho znaku. Rychle se otáčející válec měl na okraji masku se systémem otvorů pro optický systém (mimochodem, optika dělala kdeco - včetně čtení štítků - prostě žárovka - díra - snímací fotočlánek). Na logickém začátku typového válce byly dvě díry hned za sebou - a ty další se dopočítávaly. Pod válcem byla široká (přes těch 42 cm) barvící páska, pod tím běžel papír a zezdola bušila kladívka, která vlastně prováděla tisk. Šlo pochopitelně o to, aby kladívko vyrazilo v pravou chvíli a vytisklo se správné písmenko. Tak se během jedné otáčky typového válce vytiskl celý řádek, papír poskočil a tiskl se další řádek atd. Bylo to rychlé a poměrně spolehlivé. O nějaké grafice pravda nebylo řeči. Přesto se dělaly obrázky - semigrafikou, nebo prostě hustotou znaků na jednom místě - papír se po vytištění řádku posunul, jen když tiskárna dostala povel - CR LF fungovalo už tady.

Kromě toho jsme měli u počítače EC 1021 ještě snímač a děrovač děrné pásky. Zvládal pásky osmi i pětistopé - ale moc se nepoužíval - jen pro stupňování střihů.

Kousek od děrnopáskového stolu bylo energetické srdce počítače - skříň hlavního rozvaděče. Počítač se zapínal jističem "deon" (stejné velikosti a téměř takové proudové hodnoty, jaký je třeba v panelovém domě o 11 patrech). Člověk musel vyvinout jistou nemalou sílu pro překlopení páčky do horní polohy (elektrikáři vědí). Provokativně umístěný vypínač se dvěma čtvercovými tlačítky - start a stop a nouzovým vypínačem kruhového tvaru, který se nacházel na stole operátora vedle konzoly, byl opravdu jen vypínač - fungovalo jen tlačítko nouzového vypnutí. Další rozvaděč (pro klimatizace, osvětlení a další prkotiny včetně přívodu k počítači - to všechno přes velké výtažné třífázové pojistky) byl na chodbě. Jednou z těch prkotin byl dieselový agregát náhradního zdroje proudu pro případ výpadku napětí, který byl ve sklepě. Měl se zapínat automaticky. To prý skutečně uměl, ale než se rozběhl, uběhlo asi 10 sekund - no a jistě pochopíte, že počítač mezitím beztak "zdechl". Za mého působení bylo tedy automatické startování agregátu dávno zrušeno a kromě pravidelných zkoušek si nepamatuji, že by se opravdu používal.

Logické propojení základní jednotky s perifériemi bylo provedeno dvěma sériovými kanály (jeden pro disky a druhý pro mag. pásky, neplést se sériovými porty) a jedním kanálem multiplexním (něco jako sběrnice) - pro pomalá zařízení - tedy vše ostatní. Fyzicky se jednalo o pěkně tlusté svazky káblů (asi jako když vezmete 20 dostatečně dlouhých centronixů a strčíte je vedle sebe do jednoho futrálu). Všechny ale byly pod podlahou, takže nikde nezavazely.

Už jen zmínka o software. Používal se český operační systém MOS ovládaný anglickými povely, vybavený řadou obslužných programů. K dispozici byl dále kromě standardního Assembleru kompilátor Cobolu a Fortranu. U nás i PL-1. Kdo ví, o co šlo, má vyhráno. Nikdy jsem v tom nedělal, ale bylo to mohutné, komplexní a pomalé (přestože to vzniklo když Bill byl ještě v garáži). Data stroj obvykle ukládal a zpracovával v osmibitovém kódu EBCDIC.

S odstupem času mohu přesto hodnotit počítač EC 1021 jako poměrně zdařilé (byť v té době již morálně zastaralé) dílo českých tvůrců. Zaostával přesně jen tolik jako zbytek národa. Je třeba mít na paměti, že až do konce 50. let byla kybernetika "buržoázní pavěda" a tudíž se zapovídala. Jo, měli jsme co dohánět, ale skoro se to už povedlo. Počítač EC 1021 byl jedním z prvních krůčků Česka do světa informatiky.

EC 1021

Mainframe klon počítače IBM ve stylu RVHP