Frodo

  SM 4.20

  Ako sa robí socialistické PDP

Menu

Hlavní stránka

Procházka životem
Prostějov
Otinoves
Děda klempíř
ZDŠ na Husově náměstí
Gymnázium Jiřího Wolkera
VUT v Brně

Výzkumný ústav oděvní
Oborové výpočetní středisko
Počítač EC 1021
Minipočítač SM 4.20
Co jsem tam dělal já

Rolný s.r.o.
Nemocnice Prostějov

Co mě zajímá
Počítače
Počítačové hry
Doprava
Program BAHN
Literatura

Nápady
Rodina
Panstext

NET Rádio Rekordér

Literární tvorba
Abnormalita VR 873
Čestné jméno
Hůlka Vardy
Jiné místo, jiný čas
Metropolis
Myšlenkový pokus
Nepřítel čas
Šperky Albionu

Literární servery
Liter.cz
SASPI
(Metodika)

Odkazy

Prostějov
Pro Prostějov
Nemocnice Prostějov
Prostějovské odkazy
PVfree.net

SASPI
Liter.cz
Epika

Zbyňka Šolcová

Jízdní řády
České dráhy
ŽelPage
FTL a.s.
Dopravní web

Google
Seznam

Wikipedie

Pevnost.cz
Fantasy Planet

Spolužáci
Lidé.cz
Facebook

Podněty.cz
KOHRA Group s.r.o.

Prostějovský deník
Prostějovský večerník

Otinoves
Otinoves - nové
Mlékárna Otinoves

Návštěvy

TOPlist

Logo VÚO

Výzkumný ústav oděvní (VÚO) - historie
Oborové výpočetní středisko při VÚO
Počítač EC 1021
Minipočítač SM 4.20
Co jsem tam dělal já

Takto vypadaly počítače SMEP

SM 4.20 byl poměrně solidní český klon minipočítače PDP-11. Historie počítačů řady PDP (firmy DEC) sahá do let šedesátých. Řada SMEP (systém malých elektronických počítačů) se začala vyrábět v letech 80. Popisovaná konfigurace SM 4.20 odpovídá stavu ve VÚO, kde byl počítač instalován v roce 1983.

Hlavní rozdíl oproti původní technice VÚO - počítači EC 1021 - byl v menších prostorových nárocích a ve spolehlivějším a rychlejším provozu, který do jisté míry umožňoval i terminálový přístup. Základní sestava počítače spočívala ve čtyřech skříních o rozměrech cca 200 cm na výšku, 110 cm do hloubky a 60 cm na čelní šířku. Jednotlivá zařízení se do skříní montovala buď napevno nebo ve vysouvacích "šuplících". V průběhu životnosti se poněkud měnila. Jistě pochopíte, že za těchto okolností si víc jak po 15 letech už nepamatuji přesně, co kde bylo. Asi tak:

První skříň obsahovala zejména základní jednotku, která se skládala z desek procesoru, 256 kB operační paměti RAM a dále řadičů - kazetových disků a magnetických pásek. Čelní panel základní jednotky byl poměrně jednoduchý - spínač běhu procesoru (stavy "v provozu" a "stop"), tlačítka reset a hlavně spouštěcího klíčku, který zapínal celý počítač podobným způsobem jako startovací klíč v autě (stavy vypnuto - zapnuto napájení - zapnut běh počítače). Vedle byly odpovídající kontrolky - ledky "zapnuto" a "běží". Když ta druhá zhasla, hned jsme věděli, kolik uhodilo.

Nad šupletem základní jednotky byla jednotka 8 palcových disketových mechanik. Ty byly dvě nad sebou s jedním pohonem. Diskety se používaly jen občas - závratná kapacita 128 kB byla dobrá tak leda pro uchování nějakých drobností. Ještě nad nimi byl původně šuplík se snímačem a děrovačem děrné pásky. Ten jsme ale časem prodali do Trioly a ani se nám nestýskalo.

Další skříně obsahovaly různě kombinované další periférie. Jedna (třetí) byla trochu jiná - pocházela z Bulharska a v ní byl - mimo jiné - řadič bulharských "velkokapacitních" diskových jednotek, praček, které stály opodál. Ale napřed k mechanismům ve skříních.

Šlo zejména o kazetové disky. To byly disky doslova napůl pevné a napůl výměnné - asi tak: dolní jednotka vždy byla pevná - něco jako harddisk - nad ní byla, pochopitelně na stejném náhonu, jednotka disku výměnného, který se nacházel v kazetě. Asi jako 3,5 " disketa, akorát že měla průměr půl metru a plocha byla pevná (podklad z hliníku). Kapacita každé z těchto jednokotoučových potvůrek byla něco pod 2 MB, takže to té dnešní zastaralé disketě skoro odpovídalo. Zajímavá byla údržba. Když se zadřela horní výměnná část, bylo "vymalováno" - musela se vyhodit. A vyměnit příslušná hlava. Ale když se zadřel dolní pevný disk, dal se kromě té "nehodné" hlavy vyměnit. To se prostě vzal takový "Bulhar", rozmontoval se a hned bylo 9 pevných disků. Vše tedy odpovídalo systémům BDS (bratia držme sa) a USS (urob si sám - neplést s Enterprise). Nedivte se té slovenštině. Co se týče software, který se na těch discích točil, pocházel z větší části z oné, tehdy ještě naší bratrské, republiky. Mechaniky kazetových disků byly 4 - takže 8 jednotek DK:.

Nahoře se v každé skříni 2 - 4 nacházela jednotka devítistopé magnetické pásky. Používaly se stejné pásky jako na jedenadvacítce, jenom s menším rachotem - žádné vysavače - posun pásky zajišťovaly gumové kotouče, napětí se vyrovnávalo obyčejnými pružinami. Z toho plyne poněkud nižší rychlost, ale jelikož zde se pásky používaly už jen standardně na zálohování, zase to tak nevadilo.

Vedle skříní stála maďarská pásová tiskárna Videoton. Kladívka bušila v celé délce řádku přes papír a barvící pásku do odolného kovového pásu, na kterém byly všechny znaky pěkně za sebou. Během jednoho "oběhu" pásu se vytiskl celý řádek. Zase žádná grafika. Ale rachot a rychlost - obojí slušné. Specialitou této tiskárny byly neustálé problémy se statickou elektřinou, takže jsme měli všechny kovové části propojeny modrožlutým drátem a vše bylo uzemněno jako řádný hromosvod. Ke konci se našemu technikovi Ing. Šimšovi podařilo upravit vstup dat kromě toho SMEPkového i na Centronics, ale využití jako rychlotiskárna u PC se tato mrška černobílá nedočkala. On se totiž ten rychlý tisk zajišťoval přes buffer - který byl někde v počítači. Sama tiskárna žádnou vyrovnávací paměť neměla...

O kousek dál se konečně dočkáte dvou jednotek výměnných velkokapacitních disků bulharské provenience. Měly na tu dobu úctyhodnou kapacitu 29 MB, která se po naformátování smrskla na 20 MB, ale i to bylo dost. Takový disk měl 11 kotoučů (20 pracovních ploch) a operátorky při jejich nasazování posilovaly - přestože hlavní kovová kostra byla podle Cimrmana - z "alumínia" (nebo nějaké takové slitiny). Jak se disky čistily, jsem již popsal u EC 1021. Zde bylo jen jednou tolik plošek. Jednotky byly krásně modré a měly krásný displej (pár žárovek pod sklem), který ukazoval údaje o stavu jednotky a hlavně - momentální adresu cylindru, kde se zrovna nacházely hlavy. Byla to průhledná čísla 128, 64, 32, 16, 8, 4, 2, 1 - stačilo sečíst ta svítící a věděli jste...

Uprostřed místnosti bylo pracoviště operátora. Sestávalo ze židle, stolku a hlavně z obrazovkového terminálu 7202 na kolečkách, zapojeným jako konzola. Odtud se řídilo vše důležité. Operační systém byl původně DOS-RV (slovenský RSX). Jelikož byl poněkud natvrdlý, objevil se zde jednoho dne skutečný RSX-11M. RSX byl zatím nejlepší OS, se kterým jsem měl tu čest pořádně pracovat (koneckonců se z jeho idejí zrodil UNIX).

Operační systém RSX-11M se dodával ve zdrojovém tvaru modulů (podobnost s Linuxem není čistě náhodná). Ty se pak složitě parametrizovaly generačními povelovými soubory podle konfigurace stroje a požadavků uživatele a asi za dva dny bylo vše připraveno ke zkušebnímu provozu. Pak se to tak týden dolaďovalo a jelo se. Vypadá to hrozně, ale fakt je, že se prostě vygeneroval operační systém přesně na míru a když se to udělalo pořádně, tak počítač rozhodně kvůli OS nepadal.

Pro UNIXáře trochu podrobněji. RSX mohl mít několik interpretů příkazů (shellů) najednou. Dva dokonce mohly být bez přepínání v sérií - ten "horní" se jmenoval CCL a uživatel s příslušnými právy si v něm mohl sám vytvořit příkazy, které sestávaly z příkazů toho "dolního" (u nás to byly MCR a DCL). Takové malé, pochopitelně parametrizovatelné, dávečky. Kromě toho existoval vynikající interpret povelových souborů - plně srovnatelné s UNIXovými dávkami - AT procesor, což byl vlastně další shell, opět spustitelný kdykoliv. Navíc se v dávce běžně používaly povely příslušného "dolního" i "horního" shellu, takže jakmile jste použili zavináč, běžely tři úrovně shellů pěkně pod sebou. Konzola měla jen jednu logickou obrazovku, ale "dolní" shell se dal vyvolat i při běhu jiných úloh (na pozadí i na popředí). Pak byl občas na obrazovce pěkný zmatek, ale pro nejdůležitější příkazy to obvykle stačilo.

Z dalšího software jsem již zmínil pořizovací systém Golem, který svým uspořádáním mohl aspirovat na jednoduchý databázový prostředek. Ovšem relační funkce byly poměrně slabé - koneckonců hlavně se zde data pořizovala pro použití v jiných prostředcích - ve VÚO hlavně pro počítač EC 1021. Za důležité dále pokládám vývojové prostředky - zejména Cobol a jeho databázový stroj RSZ (v originále RMS). Kromě toho jsme se pokoušeli najít vhodný kompilátor Pascalu - ale ani FEL ani OMSI nemohly dominanci Cobolu zdolat. Jistý pokrok lze zaznamenat až u českého databázového prostředí REDAPu, který jsme pořídili v době maximálního nasazení SM 4.20. Už jsem se o něm zmínil podrobněji na stránce VÚO. Nyní jen krátké porovnání - úloha v Cobolu včetně RMS zabírala až 64 kB operační paměti a při chodu dvou takových úloh + pár drobných aplikací byl počítač zcela vytížen. Při větším počtu úloh pak docházelo ke swapování paměti a značnému prodloužení časů zpracování. Úlohy REDAPu byly většinou značně menší (v rozmezí 12 - 46 kB) a ani s nepostradatelným AT. procesorem nezahltily počítač tak snadno. Ovšem zpracování určitého databázového problému v REDAPu bylo mnohdy třeba rozložit do více úloh ("instrukcí"), takže se efektivnost tohoto prostředí projevila hlavně při současném zpracování více úloh než při běhu jediné. Dalším kladem REDAPu byla, při tehdejší diskové kapacitě, možnost lepšího návrhu databází s položkami, které řádně využívaly binárního kódu.

Řada SMEP byla mezinárodní - opět v rámci RVHP. Kromě naší SM 4.20 se vyráběly podobné stroje v Bulharsku a tehdejším Sovětském svazu. Odtud se také, jak žádala doba, dodávaly nejvíc. Celkově lze říci, že to byly počítače vcelku fungující. Konstrukčně ale byly zastaralé a nástup osobních počítačů s adekvátním výkonem - ovšem na stole - je musel nutně vytlačit na smetiště dějin.

(c) 2010 - 2013 Pavel D. F. Hrubý, paveldf@gmail.com