Frodo

  Literární tvorba

  Soupis mých publikovaných literárních pokusů.

Menu

Hlavní stránka

Procházka životem
Prostějov
Otinoves
Děda klempíř
ZDŠ na Husově náměstí
Gymnázium Jiřího Wolkera
VUT v Brně

Výzkumný ústav oděvní
Oborové výpočetní středisko
Počítač EC 1021
Minipočítač SM 4.20
Co jsem tam dělal já

Rolný s.r.o.
Nemocnice Prostějov

Co mě zajímá
Počítače
Počítačové hry
Doprava
Program BAHN
Literatura

Nápady
Rodina
Panstext

NET Rádio Rekordér

Literární tvorba
Abnormalita VR 873
Čestné jméno
Hůlka Vardy
Jiné místo, jiný čas
Metropolis
Myšlenkový pokus
Nepřítel čas
Šperky Albionu

Literární servery
Liter.cz
SASPI
(Metodika)

Odkazy

Prostějov
Pro Prostějov
Nemocnice Prostějov
Prostějovské odkazy
PVfree.net

SASPI
Liter.cz
Epika

Zbyňka Šolcová

Jízdní řády
České dráhy
ŽelPage
FTL a.s.
Dopravní web

Google
Seznam

Wikipedie

Pevnost.cz
Fantasy Planet

Spolužáci
Lidé.cz
Facebook

Podněty.cz
KOHRA Group s.r.o.

Prostějovský deník
Prostějovský večerník

Otinoves
Otinoves - nové
Mlékárna Otinoves

Návštěvy

TOPlist

Myšlenkový pokus

   V baru téměř nikdo nebyl. Jen u jednoho stolku seděla dvojice mladých lidí, kteří si něco tiše povídali a občas se ozval jejich nenucený smích.

   Picard seděl u barpultu a pozoroval, jak Guinan leští skleničku na víno. Sám si dopřál dvojku červeného, pochopitelně replikovaného, takže se ani nepokoušel zjistit, jakou značku má tekutina představovat.

   „Je už pozdě, kapitáne, měla bych zavřít,“ řekla Guinan tiše.

   „Co… Ano, jistě.“

   „Něco vás trápí?“

   „Jsem unavený.“

   „A to je vše?“

   „Guinan, vás nemůžu oklamat. Ano, mám i jiné problémy. Admirál Nechayevová nás opustila a její posouzení naší akce nevyznělo zrovna nejlépe.“

   „Ro?“

   „Ano, ta. Zradila nás, Makistům, jaká ironie.“

   „Proč ironie? Makisté bojují proti Cardassianům, největšímu nepříteli Bajoru.“

   „No, má to svoji logiku, přiznávám. Ale poručík Ro byla dobrovolně příslušníkem Flotily. I když po pravdě…“

   „Politika, jistě. Bajorané chtěli mít ve Flotile svého člověka.“

   „K čertu, vždyť oni stále nejsou členy Federace. Nechtějí podepsat smlouvu o přičlenění, jediná planeta mezi dvěma říšemi. Co z toho chtějí vytěžit?“

   „Tisíce let stará kultura, hrdost, proroci… Myslela jsem, že vás už nemůže nic překvapit, Jean Lucu.“

   „Překvapit? To asi nemůže. Jen mám občas pochybnosti.“

   Dvojice u stolku se zvedla, mladík pokynul rukou a oba odcházeli. Kapitán se za nimi mlčky díval.

   Guinan opět pohlédla na kapitána.

   „Ano, já vím, už jsem tu poslední,“ řekl Picard.

   „A navíc vám víno nechutná. Můžete tu být, jak dlouho chcete, mohu-li vám pomoci ve vaší osamělosti, nebudu váhat.“

   Najednou sebou Guinan trhla.

   „Co se stalo?“ zeptal se kapitán.

   „Něco není v pořádku,“ odvětila barmanka.

   Vzápětí se ozvalo houkání alarmu. Kapitán jen mávl rukou a ostrým krokem vyrazil ke dveřím. Guinan upřela starostlivý pohled na jeho mizející záda.

   * * *

   „Hlášení!“ zvolal Picard, když se vynořil z turbovýtahu na můstku.

   Nadporučík Dat vstal z velitelského křesla a řekl: „Nějaká anomálie, kapitáne. Vypadli jsme z warpu a nejsou vidět hvězdy.“

   „Cože?“

   „Já nevím, pane. Podle všech měření je veškerý prostor v dosahu senzorů dokonale prázdný,“ řekl Dat a trhaně pokrčil rameny.

   „Proveďte nová měření, pokuste se zjistit naši polohu,“ řekl kapitán a uhodil se rukou do odznaku. „Picard poradkyni Troi, potřebuji vás na můstku.“

   „Hned budu u vás. Troi, konec,“ ozval se melodický ženský hlas z komunikátoru.

   Dat se postavil k vědecké konzole a něco tam kutil, Picard se mezitím posadil do svého křesla a trpělivě vyčkával. Ocitl se už ve všelijakých situacích. Guinan měla pravdu, jeho hned tak něco nepřekvapí.

   * * *

   „Co pro vás můžu udělat?“ otázala se poradkyně po příchodu na můstek.

   „Mám takový zvláštní pocit,“ začal kapitán. „Jako kdyby se na mě někdo díval. I Guinan něco vypozorovala, můžete se pokusit zaměřit případnou přítomnost neznámé rozumné bytosti, poradkyně?“

   „To bych jistě mohla. Ale musím vás zklamat, nikdo cizí zde není.“

   V tom okamžiku vypadla na můstku elektřina. Vše se ponořilo do dokonalé temnoty, ani záložní systémy nenaskočily.

   „Co se to děje, nadporučíku?“ vyslal do tmy svá slova Picard.

   „Došlo ke kolapsu přívodu energie, kapitáne,“ odpověděl Dat. „Nedovedu si to vysvětlit, ale i já pociťuji jisté…“

   „Jisté co?“

   Nikdo neodpověděl. Světla se rozsvítila, panely začaly nabíhat. Dat však nehybně ležel u vědecké konzoly a nejevil známky života.

   * * *

   Geordi La Forge se marně pokoušel uvést tělo svého přítele Data do chodu. Pozitronický mozek sice fungoval a zdálo se, že v něm stále probíhají myšlenkové procesy, veškerá motorika však byla zablokovaná. Z mozku nepřicházely žádné pokyny, plně funkční tělo androida se nehýbalo. Jakákoliv komunikace s Datem byla nemožná. La Forge byl zmatený a téměř zoufalý. Podobnou poruchu si nedokázal vysvětlit.

   Když svá zjištění později říkal kapitánovi, cítil se dost mizerně. Jako inženýr selhal, jako přítel rovněž.

   Mezitím se na můstku sešla kompletní směna důstojníků, pokračovalo zjišťování polohy lodi a rozbor povahy okolního prostředí. Dat citelně chyběl, jeho úsudek v tomto případě byl nenahraditelný.

   Praporčík Martinéz, pomocník vědeckého důstojníka, se pokoušel u pravého předního panelu vyrazit ze senzorů alespoň nějaké údaje. Vše ale zůstávalo dokonale prázdné a temné.

   Riker rekapituloval situaci: „Takže se nacházíme na neznámém místě, protože polohu nelze určit, jelikož nevidíme žádné hvězdy. Senzory neukazují žádnou aktivitu v oblasti elektromagnetického záření, jediná hmota kolem jsou neutrina v mizivé koncentraci… Zapomněl jsem na něco?“

   „Ne, Jedničko, to je asi nejpřesnější charakteristika naší situace. Máte někdo nějaký návrh?“ zeptal se kapitán.

   „Nikde nic není, tohle nemůže být náš vesmír,“ konstatoval zvučným hlasem Worf.

   „Kde není hmota, není ani prostor a čas,“ řekla Troi.

   „No, nějaká hmota tady přece jen je, ta neutrina,“ nedal se Picard. „Pane Martinézi, jak daleko odtud můžeme indikovat přítomnost jakýchkoliv částic?“

   „Podle senzorů je rozprostření hmoty v našem okolí téměř rovnoměrné, takže až na hranici dosahu dálkových senzorů pořád to samé,“ odpověděl praporčík.

   „Pohybujeme se?“ otázal se Picard.

   „To nelze s určitostí zjistit, ale patrně ne,“ odpověděl Martinéz.

   Rozhostilo se ticho. Nikdo nedokázal situaci vysvětlit.

   * * *

   Klid přerušilo syknutí dveří turbovýtahu. Na můstek vkráčel Dat a tvářil se tradičně nepřítomně.

   „Pane nadporučíku, vítám vás,“ řekl Picard vstal z křesla a sepnul ruce v prosebném gestu.

   „Kapitáne,“ odvětil stručně Dat.

   „Můžete mi to vysvětlit?“ nedal se kapitán.

   „Pane, byl jsem deaktivován a nyní jsem opět zcela funkční. Podle mého názoru byl důvodem mé indispozice pokus o navázání kontaktu.“

   „Kontaktu? S kým?“

   „To nemohu posoudit, jelikož ona entita se zdráhá sdělit své jméno a původ.“

   „Ono to s vámi stále komunikuje?“

   „Ano, kapitáne.“

   „Můžete se ho… nebo jí zeptat, kde se nacházíme?“

   „Odpověď je negativní. Prý tomu nebudeme rozumět.“

   Picard poněkud sklonil hlavu, jak na něho dopadla tíha odtažitosti oné imaginární bytosti.

   „Ať se ten Bezejmenný přesto pokusí naši situaci charakterizovat,“ řekl kapitán tiše.

   „Říká, že se nacházíme v rámci jeho myšlenkového pokusu, pane.“

   „Myšlenkový pokus? Co je to za nesmysl? Jsme v nějakém prostoru, kde není žádná hmota kromě homogenního pole neutrin.“

   „Ano, kapitáne, tak to má podle něho být.“

   Můstek se znovu ponořil do ticha. Nikdo z posádky se neodvážil do rozhovoru zasáhnout, všichni byli ohromeni sdělovanými fakty.

   „Proč jsme tady a jak jsme se sem dostali?“ otázal se Picard důrazně.

   „Jsme tu kvůli uvedenému myšlenkovému pokusu,“ odpovídal Dat. „Byli jsme zkopírováni z našeho vesmíru a ocitli se v tomto prázdném universu.“

   „Zkopírováni?“

   „Ano, pane. Naše původní reprezentace v našem domovském vesmíru nadále existuje, my jsme pouhá kopie.“

   Opět ticho. Z obličejů přítomných bylo možno číst zděšení. Pouze Dat, tlumočník neznámé bytosti, zůstával klidný.

   „Poradkyně, vy jste řekla, že zde necítíte žádnou jinou bytost. Trvá stále tento stav?“ zeptal se kapitán.

   „Ano. Nikdo cizí tu není.“

   „Dovoluji si vám oponovat, poradkyně,“ ozval se Dat. „Ona bytost s námi komunikuje pomocí elektronického rozhraní, tedy přes moje systémy. Možná proto ji nelze indikovat běžnými prostředky.“

   „Co s námi hodlá udělat?“ zeptal se Picard.

   Dat chvíli mlčel, pak řekl tichým hlasem: „On nás chce vymazat.“

   „Vymazat?“ vykřikl Riker.

   Troi vyskočila z křesla a chytila Data za ruku.

   „To přece nemůže,“ řekla tiše, ale zřetelně.

   „Mýlíte se, poradkyně,“ pustil se do vysvětlování Dat. „Existujeme nyní pouze v rámci jeho myšlenkového pokusu. Jsme na něm plně závislí. Nicméně Bezejmenný na naše protesty hodlá reagovat. Bere si čas na rozmyšlenou. Za 24 hodin se mým prostřednictvím znovu přihlásí.“

   * * *

   Nálada na Enterprise byla na bodu mrazu. Důstojníci sice měli kapitánem nařízenu naprostou mlčenlivost, ale polohu lodi mimo běžný vesmír nebylo možné utajit. Šuškanda pak udělala své. Posádka se zavřela ve svých kajutách a kromě pravidelných služeb se život lodi prakticky zastavil.

   Picard opět seděl v baru, hlavu měl podepřenou rukou a tiše se díval na Guinan. Ani si nic neobjednal a na její podněty nereagoval.

   „No tak, Jean Lucu, co je s vámi?“ nedala se barmanka vyvést z míry, jemně chytila kapitána za ruku a stiskla jeho zápěstí.

   „Budeme vymazání, Guinan. Jenom tak, beze všeho, prostě zmizíme. Jako přebytečný program počítače.“

   „Memento mori, příteli. Žádná smrt není vítaná, nikdo se jí ovšem nevyhne.“

   „Ale zemřít takto? Bez důvodu? Z nějakého rozmaru?“

   „Je nějaký rozdíl mezi tím Bezejmenným a kupříkladu Cardassiany? Rozmar nebo plánovaná likvidace, já v tom nic pobuřujícího nevidím.“

   „Vážně jste smířená se svým koncem?“

   „Osudu není možno uniknout. Nejsem z toho nadšená, ale nevyhnutelné přijímám bez protestu. Ano, jsem smířená s tím, že jednou přestanu existovat. Čas je relativní. Dobrý život jsme žili, zasloužíme si dobrou smrt. Vymazání bude jistě bezbolestné. Cítím, že to tak bude.“

   „Jak je možné, že vy něco cítíte a poradkyně Troi nikoliv?“

   „Každý je nadán jinými dary. Buďte klidný, kapitáne, co se má stát, to se stane.“

   * * *

   Přesně 24 hodin od posledního kontaktu s Bezejmenným se sešli odpovědní důstojníci na můstku. Dat stál přede všemi, za zády měl černou obrazovku a díval se přímo do očí kapitána.

   „Ach, ano, kapitáne, Bezejmenný zahájil komunikaci,“ řekl android do strnulé atmosféry.

   „Co bude? Už nás vymaže?“ vyhrkl Picard neobvykle dychtivě.

   „Nikoliv. Rozhodl se, že nás nechá žít.“

   Výdech všech přítomných bylo zřetelně slyšet, napětí jakoby opadlo. Troi se ale zachmuřila.

   „Kapitáne?“ řekla jemným hlasem.

   „Ano, poradkyně?“

   „Kde nás nechá žít?“

   Picard pokynul rukou Datovi. Ten se chvíli zamyslel.

   „Nechá nás žít tady, pane. Jsme kopie, vrátit se nemůžeme.“

   „Ale tady nic není!“ zvolal kapitán.

   „To je nemilé, ale Bezejmenný neví, co by s tím měl dělat. Jeho myšlenkový pokus s naším přežitím nepočítal.“

   * * *

   Hlášení všech oddělení se sbíhala na kapitánově terminálu. Enterprise měla dostatek energie na několik měsíců, replikátory a systémy podpory života mohly běžet teoreticky neomezenou dobu, jelikož recyklace zahrnovala takřka sto procent všech odpadních látek. V uvedené době se nepředpokládalo větší opotřebení systémů, jež by nemohlo být reparováno. Rezultát zněl: udržení života po nejméně dalších 141 dní. O psychice však zprávy nic neříkaly.

   Důstojníci se sešli v poradní místnosti.

   „Pane La Forgi, nemůžete nějakým způsobem recyklovat použitou energii? Jsme v téměř dokonalém vakuu, pokud omezíme vyzařování povrchu lodi…“ předkládal své návrhy Picard.

   „Jako nejlepší metoda se jeví fixace energie v živých rostlinách. Tímto způsobem bychom mohli dosáhnout zvýšení produkce čerstvých potravin a zjednodušit recyklaci odpadních produktů pro podporu života,“ odpověděl šéfinženýr.

   Debata pokračovala přes hodinu. Podařilo se stanovit základní strategii dlouhodobého přežití, i na psychickou podporu se dostalo, posádka měla být co nejvíce zainteresována do chodu lodi, použití mechanismů mělo být nahrazeno ruční prací.

   Uplynuly tři dny od začátku myšlenkového pokusu Bezejmenného a Enterprise opět žila. Na nějaké vymazání už nikdo nemyslel, cílem bylo zachování života za každou cenu.

   Byl již večer, Picard popíjel u stolu svůj oblíbený čaj a kontroloval nejnovější údaje. Ozval se bzučák a po povolení vstupu vešel Dat.

   „Copak, nadporučíku?“ zeptal se kapitán a povstal zpoza stolu.

   „Kapitáne, Bezejmenný si přeje s vámi mluvit.“

   „Vážně? Co potřebuje?“

   „Je velice inspirován naší touhou po životě. Mám vám vyjádřit jeho úctu.“

   „No, jednak to není jen moje zásluha, nýbrž celé posádky a navíc: co z té jeho úcty budeme mít?“

   „Říká, že možná našel řešení problému prázdného prostoru.“

   „A to?“

   „Může nám sem zkopírovat celý náš vesmír.“

   „Celý vesmír? Hvězdy, planety, živé bytosti? To myslí vážně?“

   „Ano. Z jistých důvodů je schopen takovou věc udělat. Budeme se cítit, jako kdybychom se vrátili. Pouze ztráta tří dnů času nás odloučí od našich blízkých. Bezejmenný nepovažuje za vhodné, abychom měli časový dluh, přestože by byl schopen nás přesunout přesně do okamžiku našeho opuštění původního vesmíru.“

   „To nevadí. Tři dny vem čert. Hlavně, když se vrátíme.“

   „Bezejmenný opakuje, že se nevrátíme. Půjde o kopii, jakékoliv další události od okamžiku jejího zhotovení se mohou od časové linie původního vesmíru lišit.“

   „Alternativní vesmír? Nová realita? Proč ne, není to poprve, řekněte mu, že s díky přijímám.“

   V tom okamžiku se rozsvítila obrazovka terminálu, probliklo logo Spojené federace planet a Picard hleděl do tváře admirála Nechayevové.

   „Kde jste byli, Picarde? Málem jsem kvůli vám rozpoutala otevřený konflikt s Cardassiany.“

   „Tomu nebudete věřit, admirále. Moment. Pane Date, děkuji, můžete jít.“

   Pak se kapitán obrátil k obrazovce a dlouze rozmlouval se svou nadřízenou.

   * * *

   Guinan se vrátila z pozadí za pult a pohlédla do očí Datovi.

   „Vítám vás, nadporučíku. Vy sem nechodíte zrovna často.“

   „Nemám potřebu konzumace alkoholických nebo jiných nápojů.“

   „To pochopitelně vím, tak jakou potřebu máte, pane Date?“

   „Víte, já jsem byl v kontaktu s tím Bezejmenným a některé vzpomínky si nedokážu vysvětlit.“

   „A máte snad pocit, že já bych vám mohla pomoci?“

   „Možná.“

   „Tak spusťte, co jste před kapitánem zatajil?“

   „To je to tak vidět? Máte pravdu, zatajil jsem to před ním. Poslední slova Bezejmenného měla vysvětlit důvod jeho myšlenkového pokusu. Řekl mi, že chtěl napsat povídku do jakési literární soutěže, která se prý jmenuje: Můstek je váš.“

(c) 2010 - 2013 Pavel D. F. Hrubý, paveldf@gmail.com