Literární tvorba

Pozor! Tato stránka není nadále aktualizována. Pokračujte na nový web.

Čestné jméno

Větvemi stromů vanul svěží letní větřík, Minal seděl v koruně rozložitého dubu a četl útlou knížku. Nejednalo se o žádné učené pojednání, tentokrát si studentík přinesl vyprávění o neohroženém rytíři Klepasovi a jeho boji s ohnivým drakem. Cílem bitvy byla pochopitelně krásná dívka, jejíž otec patřil k vyšší šlechtě, takže Klepas měl ty nejlepší důvody draka zabít a dívku získat.

Minal se úplně zabral do příběhu, takže si ani nevšiml tří chlapů, kteří se zastavili pod stromem a začali řinčet železem. Postřehl až drsnou mluvu jednoho z nich, patrně vůdce.

„Tady se rozložíme, pěkně za stromy a ani muk,“ řekl mohutný muž.

„Seš si jistý, Hermane?“ vysoukal ze sebe vysoký štíhlý mladík s rozčepýřenými vlasy.

Třetí vypadal jako trpaslík, i mohutné vousy měl. Díval se na svého šéfa a mlčel.

„Neštvi mě, Toráci, jistěže jsem si jistý. Mám zprávy přímo z hradu. Dnes mají vézt do banky v Simodamu pořádný ranec zlatých mincí. Přece to nenecháme Sorgesovi a těm jeho nabobům, pěkně se napakujeme, zapadneme do lesa a vylezeme, až bude po všem.“

Torác jen pokrčil rameny a zmizel za smrkem na druhé straně cesty. Trpaslík si vybral za svoji pozici dub, na kterém seděl Minal, vůdce bandy Herman se postavil do křoví v popředí a meč ledabyle položil mezi husté zelené větvičky.

Mladý adept magie, sedící na větvi tiše jako myška, si teprve teď všiml, že všichni tři mají na ramenou kokardy v barvách Feliciany. Co je to za nesmysl? Tady uprostřed Zaretských hor přece nemají knížecí vojáci co pohledávat. Qakerijský král by jim vyprášil kožich, kdyby mu lezli do zelí.

Nastalo ticho. Lupiči číhali, Minal seděl na haluzi a přemýšlel. Povezou tudy peníze. Určitě půjde o hotovost akademie v Zarethuse. Cesta končila právě hradem, kde sídlila Minalova alma mater. Po lesních chodníčcích by tu peníze nikdo nepašoval. Taky proč, když hory ležely uprostřed Qakerie a obecně byly pokládány za nehostinné území.

Na nějaké velké úvahy nebyl čas. Seshora se ozval klapot kopyt a vrzání kol formanského vozu. Dva nepříliš výrazní koníci táhli dřevěný vůz s plachtou, vozka seděl na kozlíku a poklimbával, opratě mu málem vypadly z rukou.

„Stát!“ zařval Herman, který se zjevil před spřežením a mával mečem. Jeho dva pomocníci vyběhli ze svých krytů a snažili se vůdce podpořit. Minal sledoval skupinku s pobavením. Naprosto nemožné rozestavení, vůdce vpředu, ostatní vzadu. Správná zbojnická parta by vůz pěkně obklopila. Jasní amatéři. To se nesmí nechat jen tak. Student mávl rukama a vyslovil tiše zaklínadlo. Trpaslík i dlouhán se zatřepali ve vzduchu a rozplácli se na cestě.

Herman zatím chytil grošáka za ohlávku a pokoušel se vůz zastavit. Vozka byl tím ruchem nemálo překvapen, plácl koně opratěmi a snažil se je naopak popohnat.

Vůdci bandy nezbylo, než sebou mrsknout, podařilo se mu vyšvihnout na kozlík a jakoby nechtěně mávl mečem, zasáhl vozku pod krkem, ten jen zabublal a spadl kupředu, přímo pod kola vozu. Herman sebou házel na kozlíku, meč mu vypadl z ruky, bandita krotil koně a řval kletby. Jeho společníci, jimž moc nescházelo, aby je vůz přejel, leželi v příkopech na obou stranách cesty a rovněž nadávali.

Minal nezahálel. Oba desperáty přibil k zemi omračovacím kouzlem a Hermana srazil z vozu ohnivým bleskem, až se lupiči od kazajky zakouřilo. Student pojistil situaci uspávacím zaklínadlem, seskočil ze stromu a rozběhl se ke zle pochroumanému vozkovi. Koně už to naštěstí taky přestalo bavit, vůz se zastavil nějakých 50 sáhů od místa přepadení.

Vozka chroptěl, krev se mu řinula z rány na krku, nohy měl podivně zkroucené a pravou ruku zarýval v bolesti do země. Minal mu zastavil krvácení pomocí krycího zaklínadla a přiložil ruku na jeho hlavu.

Chtěl mu pomoci od bolesti, jenomže si na patřičnou formuli nemohl za žádného boha vzpomenout, tak jen pohladil chudáka po vlasech a ohlédl se, aby si ověřil, že bandité nebudou dělat problémy.

Když se přesvědčil o jejich bezpečném spánku, s obtížemi podepřel vozku a pokusil se ho nést k vozu. Na takovou námahu však nebyl zvyklý, navíc se rána na krku zraněného opět otevřela a muž skučel bolestí. Pak jeho hlava ochabla a naříkání ustalo.

Minal s útrpností zjistil, že vozkovi už není pomoci. Popadl ho za ruce a pozadu jej táhl k vozu. Přece ho tu nenechá, každý služebník akademie si zaslouží slušný pohřeb.

Když vytáhl se supěním muže na vůz, otřel si pot z čela a vydal se ke koním. Oba pohladil po hlavách, stoupl si mezi ně a spustil krátké zaříkávání, aby je uklidnil. Pak se vyhoupl na kozlík a opatrně koně popohnal kupředu. Hodlal se otočit na nejbližším rozcestí, okolnosti tomu však chtěly jinak. Když k rozcestí dojel, zaslechl z cesty dusot mnoha nohou v těžkých botách a v zápětí se k hlomozu přidala drsná pochodová písnička.

Minal rychle zajel na vedlejší cestu a hnal koně do svahu. Teprve za zatáčkou spřežení zastavil, slezl z kozlíku a zvědavě vykoukl směrem k hlavní cestě.

Po ní se do mírného kopce valila seřazená armáda, na ramenou všech vojáků se rýsovaly zřetelné kulaté kokardy v barvách Feliciany. Minal se otřepal a rozběhl se k vozu. Na Zarethusu se valí dobyvatelé. Musí profesory a kolegy varovat.

Štval koně úzkou lesní cestou, vůz sebou házel, Minal měl docela strach, že rozbije některé kolo a jízda skončí katastrofou. Bylo mu jasné, že rychleji by akademie dosáhl, kdyby odvázal jednoho koně a cválal na jeho hřbetě. Nechtěl však nechat mrtvého vozku a peníze napospas vojákům.

Dojel k brance u západní zdi, seskočil z kozlíku a rozběhl se zahradou ke hradu. Studenti i zahradníci na něho nechápavě koukali, Minal se však nehodlal zastavit, vběhl do západního křídla, hnal se po chodbě a mával rukama. Profesor Clodeberd důstojně kráčel chodbou, nesl pod levou paží několik tlustých svazků a pravou rukou se opíral švihácky o svoji oblíbenou železnou hůl. Minal už nestačil zabránit srážce. Profesor se pod jeho vahou rozplácl na podlaze, otočil hlavu a nevěřícně hleděl do červené tváře udýchaného studenta.

„Vojsko!“ vykřikl Minal. „Na Zarethusu táhne vojsko! Felicianští!“

Clodeberd máchl rukou, praštil Minala holí po zádech, až to zadunělo.

Vstal a mohutným hlasem zvolal: „Co to blábolíš, nezvedenče?“

„Dobyvatelé…“ hlesl posledním dechem Minal a svalil se na podlahu.

Starý profesor studenta zvedl, několikrát ho liskl po tvářích a když se Minalovi vrátilo vědomí, zblízka se ho tiše zeptal: „Jsi si jistý, že jsi viděl vojáky knížete Gorbalena?“

Když mladík přikývl, Clodeberd rychle vykročil chodbou k nejbližšímu telefonu. Akademie byla opravdu ve sporu s Felicianským knížetem, protože zadržoval peníze, které poslal na zvelebení školy Widolský král.

Clodeberd zvedl sluchátko nejnovějšího elektrického vynálezu a zařval: „Služba! Hned mi spojte rektora Brabandula.“

To bylo poslední, co uštvaný Minal viděl a slyšel. Pak se opět poroučel do mdlob.

* * *

Zatímco služba táhla Minala na ošetřovnu, chodbami akademie se rozléhal dupot mnoha nohou. Profesoři a studenti nejvyššího ročníku procházeli teleporty přímo na hradby prvního obranného valu, mladší studenti zaujímali pozice na druhé, záložní hradbě.

Byl nejvyšší čas. Pod hradem na prostranství vedle přehrady se již formovaly řady vojáků. Oddíly lukostřelců se vydaly na krajní křídla, pěchota kráčela středem a mezi ní se valilo pět vozů, každý tažený čtyřspřežím statných valachů. Na vozech se tyčily obléhací věže.

Velitelé řvali pokyny, vojáci pochodovali bez hlesu a spořádaně. To už ale na věži nad hlavní branou povstala vysoká postava profesora Clodeberda. Měl v obou rukách železné tyče s dlouhými zlatými bodci, pozvedl je do výše a vykřikl na celou pláň mocné zaklínadlo.

Ve vzduchu to zafičelo a hladina přehrady se rozvlnila mohutným vírem. Voda tryskala do nebeské výšky, kde se tvořil velký černý mrak. Clodeberdovi mezi kovovými holemi přelétaly blesky, čaroděj držel ruce zdvižené a pohrdavě sledoval dění pod hradbou.

Mezitím spustily luky a samostříly oblehatelů. Mraky šípů zasypávaly v několika po sobě jdoucích salvách hradební zeď, mágové se ukrývali za cimbuřím, některé však šípy dostihly a srazily na podlahu ochozu.

Když bylo zřejmé, že jsou lučištníci unavení a mezery mezi salvami se prodlužovaly, vystoupilo několik mágů z krytu a začalo na vojáky metat nejrůznější blesky, ohnivé koule, mračna prachu, materializované kameny a déšť ledových šipek.

První řady dobyvatelů zakolísaly, koně u vozů s věžemi se začali plašit. Další šípy však mágy opět zahnaly za výklenky ve zdi, vozkům se podařilo koně zkrotit a první věž se ocitla pouhých deset sáhů od hradební zdi.

V tu chvíli se spustilo peklo. Ohromné proudy deště obohacené kroupami velkými jako slepičí vejce dopadaly na vojsko před hradbami. Takový liják nemohl nikdo vydržet vestoje. Vojáci se váleli v bahně, obléhací věže se kácely, koně se utrhli a dupali po mužích. Navíc se mezi kroupami začaly míhat hrozivé elektrické výboje, hrom zaburácel a blesky doslova usmažily několik oblehatelů.

Clodeberd stál na hradební věži a železnými tyčemi obezřetně držel bouřkový příval pouze nad hlavami nešťastných Felicianských. Mágové na ochozu se přidali obrannými i útočnými kouzly a když déšť konečně ustal, leželo v poli spousta zraněných a mrtvých. Přeživší se plazili bahnem k severu, dolů od hradeb akademie.

Čarodějům na hradbách se naskytl hrůzný pohled na zpustošené okolí. Přehrada byla pouze zpola zaplněná kalnou vodou, která tam stačila natéct z bojiště. Ostatní voda vytvářela kaluže, v nichž se válely mrtvoly. Podivné ticho se neslo nad krajinou. Nikomu nebylo do řeči, na to byly poslední chvíle příliš divoké.

* * *

Celý týden trvalo, než bylo bitevní pole vyčištěno. Do práce se zapojili profesoři, studenti i pomocný personál. Ohromný zápach se táhl nad lesy z hranic, na nichž hořela těla zabitých bojovníků krásné Feliciany.

Bilance byla krutá. Celkem 112 padlých na straně dobyvatelů, dva profesoři, čtyři studenti a jeden strážce brány na straně akademie. A k tomu spousta raněných. Pomoci se dostalo všem, mágové nebyli mstiví.

* * *

Když bylo vše uvedeno do relativního řádu, sešlo se celé osazenstvo akademie k zasedání ve velké aule. Profesoři zaujali místa na stupňovité katedře, studenti zasedli do křesel pod nimi. Nejprve byla černými šerpami ozdobena křesla padlých a všichni vyjádřili zármutek dvěma minutami ticha. Pak povstal rektor Brabandul a pokynul rukou směrem ke Clodeberdovi.

„Vážený kolego, díky tobě se podařilo ubránit naši staroslavnou akademii. Přijmi naše díky a ke svému čestnému jménu ještě další čestný přídomek Magnus. Všem budiž na vědomí dáno, že Clodeberd Magnus se zasloužil o akademii!“

Pak rektor mávl rukou k řadám studentů. Nastala chvíle ticha. Středem síně kráčel pomalu rozpačitě Minal se svěšenou hlavou.

Když se postavil před katedru a zvedl oči k profesorům, Brabandul řekl zvučným hlasem: „Hlavu vzhůru, příteli. Je zvykem akademie, že se na konci studia nejlepším studentům přidělují čestná jména, jimiž pak šíří slávu akademie mezi prostými lidmi. Dnes učiníme výjimku. Udělíme čestné jméno studentovi čtvrtého ročníku Minalovi. Jelikož se jeho varovný hlas rozlehl jako zvučný roh nad Zaretskými horami, uděluji mu čestné jméno Zarathorn. Všem budiž na vědomí dáno, že Minal Zarathorn se zasloužil o akademii!“

* * *

Minal a Clodeberd se po prožitých událostech spřátelili. Starý mág učil Minala různé triky, ze kterých se mladému studentovi nejvíce zalíbilo používání dlouhé hole jako transformátoru magické energie – a taky jako prostředku, kterým se dá snadno zmlátit nenadálý protivník.

Nebylo tedy divu, že se jednoho mlhavého podzimního dne vydali do města Simodamu, kde se chtěl Clodeberd setkat s královským mágem Sorethem a taky nakoupit nějaké drobnosti na trhu. Bryčka tažená jedním koníkem poskakovala po cestě, Minal držel opratě a jeho starší přítel se jen rozhlížel po krajině.

Nedaleko od místa, kde se Minal střetl s lupiči, došlo k další katastrofě. Zpoza stromů vyletělo několik šípů a na cestu se vyhrnulo šest chlapů s šátky přes ústa. Clodeberd byl zasažen šípem do nohy a náležitě nadával, Minal se pokusil použít nějaká obranná kouzla a párkrát máchl holí, ale nakonec byl stržen z bryčky, svázán a do úst dostal roubík. Jakékoliv další čarování bylo vyloučeno.

Clodeberdovi se nevedlo o moc lépe. Dva muži ho drželi zezadu za ruce a cloumali s ním, rána na noze dost krvácela a pekelně bolela.

Ze strany cesty vyšel dobře oblečený muž, švihal se do dlaně bičíkem a křivý úsměv nevěstil nic dobrého.

„To je on?“ zeptal se hlubokým hlasem.

„Ano, pane,“ odpověděl jeden z maskovaných násilníků.

„A ten mladíček?“

„Nějaký pobuda, kočí, pane.“

„Pověsit.“

Dva muži táhli Minala ke stromu, na krk mu navlékli oprátku a posmívali se mu. Než stačili hodit provaz přes větev, Minal uviděl, jak vůdce bandy probodl Clodeberda mečem a zvolal: „To ti posílá generál Sorges, mágu.“

Pak se provaz napjal a Minal zjistil, že nemá půdu pod nohama. Houpal se na oprátce, mlátil sebou, což ovšem nevedlo k ničemu jinému, než že se provaz ještě více zařezával do jeho krku. Ztratil vědomí.

* * *

„No tak, chlapče, prober se!“

Hlas přicházel jakoby z velké dálky. Minal se sípavě nadechl a otevřel oči. Ležel na zemi pod stromem a vedle něj klečel muž v dlouhém černém plášti a s kápí na hlavě. V pravé ruce držel zdobenou dýku.

„No to je dost,“ řekl zakuklenec a povstal.

Minal se namáhavě posadil, rozhlédl se po okolí a zjistil, že na cestě a v příkopech leží všech sedm útočníků, uprostřed nich uviděl bezvládné tělo Clodeberda.

Muž v plášti si hrál s dýkou a pozoroval studenta u svých nohou.

„Clodeberd?“ hekl Minal tiše.

„Je mrtvý, bohužel,“ řekl muž a sundal si kápi.

Na mladíka se dívala vyholená tvář s nakrátko střiženými šedivějícími vlasy. Upřímné smutné oči muže byly šedomodré.

„Proč?“ vydechl Minal.

„Pomsta, co jiného. Generál Sorges vedl útok na Zarethusu letos v létě a Clodeberd stál na hradbách. To on způsobil porážku dobyvatelů, nemám pravdu?“

„Jak to víš?“

„Vím.“

„Kdo jsi?“

„Poutník.“

Minal zalapal po dechu.

„Ten Poutník?“

Muž se usmál.

„Vidím, že se o mně stále ví. Ano, jsem ten Poutník, který chodí kudy chce a dělá, co se mu zlíbí.“

„Jak jsi je přemohl?“

Muž znovu vytáhl zpod pláště onu zdobenou dýku.

„Tímhle.“

„Jednou kudlou? To musela být nějaká kouzla.“

Muž se usmál.

„Ani síla rukou, ani síla kouzel. Technologie. Ty přece víš, co je to telefon.“

„Ano, máme na akademii takové přístroje.“

„Vidíš. Učíte se zvládat přirozené síly přírody. Je to podobné magii, ale není to magie. Tato dýka umí vysílat paprsky, které člověka omráčí na dálku. A taky takové paprsky, které na dálku přeříznou třeba provaz, na kterém se houpá oběšenec.“

Minal si teprve teď uvědomil, co se mu přihodilo. Sáhl si na krk a sundal z něj nyní už uvolněnou oprátku. Konec provazu byl jakoby ustřižen velkými nůžkami – bez sebemenšího roztřepení.

„Nevím, co se o mně povídá, ale fakt je, že nejsem z tohoto světa,“ řekl Poutník klidně. „U nás magii nepoužíváme, i když naše technika se často magii podobá. Jednou se to taky naučíte. Možná na magii zapomenete, možná ne. To ví jen Nejvyšší, co se má v tom kterém světě stát. Ty máš teď šanci pokračovat, Zarathorne. Nejprve se postarej o tyto muže, provaz máš. Pak naložíš svého mistra a vrátíš se do akademie. Já se ještě stavím v Simodamu a pošlu sem městskou stráž, aby ty desperáty posbírala. Až přijde čas, můžeš se vypořádat se Sorgesem. Feliciana není celá špatná, to sám v pravý čas poznáš. A teď mě omluv, mám ještě spoustu věcí na práci.“

Poutník si natáhl kápi, skryl obě ruce pod pláštěm a zmizel v záblesku světla.

* * *

Po pohřbu Clodeberda si Minala předvolal rektor Brabandul. Posadil studenta do křesla a sám chodil po místnosti a brumlal si pod vousy: „Kdy to skončí, kdy to skončí…“

Konečně se i on posadil naproti Minalovi a tichým hlasem pronesl: „Mám pro tebe úkol, Zarathorne. Až příští rok ukončíš studia, vydáš se do Glorei. Někdo musí knížeti Gorbalenovi vysvětlit, že mágové nejsou nepřátelé.“

„A Poutník?“ hlesl Minal.

„Poutníka do toho netahej. Ten se objeví, něco udělá a pak třeba na dalších sto let zmizí. Pro něho je tento svět jen zábava. Bohové ani nějací poutníci se nám do života plést nebudou. Naše záležitosti si musíme vyřešit sami. Násilí nic neřeší. Ani síla meče, ani síla kouzel. Síla rozumu, to je program našeho společenství. A tuto sílu musíme přinést ostatním lidem.“

Literární tvorba

Soupis mých publikovaných literárních pokusů.

Čestné jméno