Literární tvorba

Pozor! Tato stránka není nadále aktualizována. Pokračujte na nový web.

Abnormalita VR 873

Slunce už zašlo, mráz objal zemi a všechno ztichlo. Svět jakoby se propadl sám do sebe. Najednou se ozval hukot a dlouhý nákladní vlak zarachotil na spojích kolejnic. Zvuk plných železných kol Karla probudil. Mžoural kolem sebe a snažil se upamatovat, kde je a co tam dělá. Vlak projížděl nevelkou rychlostí kolem, lokomotiva zahoukala a ozval se nepříjemný pískot. Nejbližší návěstidlo vystavilo vlaku povel stop.

Karel se otřepal zimou. Byl oblečený jen v košili a přes ni měl pletenou vestu. Trošku málo na aktuální počasí. Stále nemohl přijít na to, co dělá tady uprostřed polí u trati. Pamatoval si jen, jak seděl u počítače v kanceláři a listoval nabídkami realitních kanceláří. Ne, že by si chtěl koupit dům, jen se tak rozhlížel, co lidé nabízejí. Snažil se najít inspiraci pro reklamu na střešní tašky.

Vlak zastavil. Ještě nějaké to drcnutí nárazníků, pootočení kol a pak opět ticho. Karel se zvedl ze země a šel podle trati směrem k čelu vlaku. Pod náspem vedla úzká cestička, nikam jinam se jít nedalo, když nechtěl zdolávat polozmrzlou oranici.

Došel až k lokomotivě. Strojvůdce se vykláněl z okýnka a hleděl na návěstidlo, na kterém stále svítilo červené světlo.

Karel na něho zavolal: „Promiňte, pane, můžete mi říct, kde to jsme?“

Strojvůdce se na něho podíval a odfrkl si.

„Copak. Nevíte, čí jste?“

„To vím, ale kde jsem, to nevím,“ řekl Karel po pravdě.

„Jsme kousek od Červenky, milý pane.“

„Od Červenky? Myslíte tu u Litovle?“

„A ona je ještě nějaká jiná? Prosím vás, co tu děláte takhle na poli tak mizerně oblečený, vždyť zmrznete.“

„Já nevím. Jsem z Olomouce, nechápu, jak jsem se mohl ocitnout tak daleko.“

„Neměl bych to dělat, ale přece vás tu nenechám.“

Strojvůdce zvedl hlavu a otevřel dvířka.

„Pojďte, vyskočte si nahoru. Jedu do Přerova, v Olomouci vás vysadím.“

Karel se vyškrábal na násep, strojvůdce se vyklonil a podal mu ruku. Chytil ji a vyskočil na stupátko pod dvířky. Železničář ho vtáhl do kabiny.

„Vidíte, už máme volno, můžeme jet,“ řekl strojvůdce, chytil páku kontroléru a začal jí pohybovat.

Ozvalo se rachocení relé a lokomotiva se dala do pohybu. Strojvůdce umlčel zvonění hlídače bdělosti a usadil se na sedačku. Karel stál vzadu a pozoroval, jak sloupy trakčního vedení pomalu odplývají ve světle reflektorů. Přišlo mu nějak slabo, chytil se za hlavu a skácel se na podlahu.

„Safra, chlape, proberte se!“ křičel strojvůdce. „Nemám tady vůbec zastavovat, musíte si vystoupit, už jsme v Olomouci, honem, než vás chytne výpravčí.“

Karel tápal kolem sebe, jen matně si uvědomil, že ho někdo strká, a potom spadl z výšky na perón. Uhodil se do hlavy, což ho konečně trošku probralo. Vlak se rozjel, strojvůdce zdvihl ruku na pozdrav a pak zmizel v nitru lokomotivy.

Poslední vůz se překodrcal kolem, zůstalo za ním jen světlo dvou červených koncovek, které se stále vzdalovaly, až splynuly v jednu a zmizely docela. Karel si přejel rukou přes odřené čelo, narovnal se a vykročil k podchodu. Byl na druhém nástupišti, musí dolů. Když vešel do haly, zdálo se mu, že něco není v pořádku. No jistě, na levé straně přece pokladny už dávno nejsou, je tam ČD centrum, informační kancelář a prodejna jízdenek na tramvaj. Tady pokladny byly. Všechny setmělé. Karel se podíval dozadu, hodiny mezi panely Pragotronu ukazovaly něco po půl dvanácté.

Prošel halou a stanul na mrazivém povětří před nádražím. Nepoznával to tu. Hned u vchodu byla silnice, teprve kus dál rozpoznal nástupní ostrůvek tramvají. Zrovna přijížděla trojka. Trojka? Proboha, vždyť takové číslo ani není. Tramvaj zastavila, Karel se rozběhl a naskočil.

„Hej, mladíku, a kdo bude platit?“ vykřikl na něho řidič.

„Mám průkazku,“ odpověděl Karel.

„Tak mi ji ukaž.“

„No, tedy, já ji nemám u sebe.“

„Tak vypadni! No tak, co jsem ti řekl?“ zvolal řidič, otevřel dveře kabiny, až pokladnička u nich zarachotila.

Pokladnička? Co je to za nesmysl? Řidič chytil Karla za límec a bez řečí ho vyhodil ven. Dopadl na všechny čtyři. Zahoukání, dveře se zavřely a tramvaj vyrazila. Černá trojka uprostřed zadního okna mizela v dáli.

* * *

Karel se zvedl a vyrazil domů pěšky. Místo kolejí ke Třídě Kosmonautů míjel dlouhou dřevěnou ohradu, na které visely plakáty. Nechápal to. Šel po ulici, zuby mu začaly drkotat, mráz zesílil a začal padat sníh.

U chodníku zastavilo žluté auto s bílými dveřmi, na kterých stála dvě písmena: „VB“.

„Soudruhu, kampak?“ řekl chlapík v zelené uniformě, vystoupil z auta a chytil Karla za vestu.

„Co prosím?“

„Váš občanský průkaz.“

Červené nárameníky vyvolaly u Karla vzpomínky na dětství.

„Co se děje, vy tu natáčíte nějaký film?“ zeptal se bezelstně.

„Co to melete? Tak dáte mi tu občanku, nebo vás mám vzít na oddělení?“

Řidič auta už taky vystoupil, obklopili Karla a tvářili se výhružně.

„Já jsem se ztratil, nemám doklady,“ hlesl Karel.

„Tak půjdete s námi.“

Nacpali ho do auta. To se rozjelo a mířilo k centru. Zastavili u domu, na kterém opět svítila tabule „VB“, Karel nechápal.

V pološeré kanceláři seděl příslušník a díval se na příchozí.

„Našli jsme ho na ulici, nemá doklady, postarejte se o něho, soudruhu.“

„Jistě, tak jaké je vaše ctěné jméno?“

„Karel Trpík.“

„Bydliště?“

„Bezručova 2.“

„Datum narození?“

„Pátého března 1984.“

„Devatenáct set co?“

„Osmdesát čtyři.“

„Hele, soudruhu, nedělejte si ze mě legraci.“

Karel si povzdechl a jat podivným podezřením hlesl: „A kolikátého vlastně dnes je?“

„Dnes přece máme pátého prosince.“

„A rok?“

„Sedmdesát pět přece. Takové otázky. U toho narození jste chtěl říct padesát čtyři, ne?“

Tak to je průšvih, pomyslel si Karel. Oni to myslí vážně.

„Tak co bude s tím datem narození?“ ptal se příslušník nedůtklivě.

„Já, já nevím, tohle je nějaký zlý sen, přece nemůžou být sedmdesátá léta.“

„A kolikátá léta byste si přál?“

„Devátého ledna 2006.“

„Ach jo, klient pro Šternberk. Neutekl jste tam odtud náhodou?“

Další děj vnímal Karel jako ve snu. Stará dvanáct set trojka s červeným křížem, ubíhající stromy kolem silnice a pak bílé chodby psychiatrické léčebny. Nevzdoroval.

„Co je tohle za hračku?“ chtěl vědět lapiduch.

„Mobilní telefon,“ odpověděl Karel.

„Aha. Utržený sluchátko.“

Dveře pokoje se zavřely. Karel se posadil na pelest a vzdychl. Co je tohle za svět? Lehl si a za chvíli usnul. Nemohl se dočkat probuzení ve své domácí posteli.

Jenže ráno byl stále ve vypolstrovaném pokoji a dva lapiduši stáli ve dveřích.

„Tak půjdeme,“ řekl jeden z nich.

Karel neprotestoval. Je to jen sen, nemá smysl se vzrušovat. Primář oddělení se tvářil přívětivě, vyslechl Karla i jeho pojetí situace a pak ho poslal do společného pokoje v patře. Sestra donesla léky, pacienti se klátili kolem, normální blázinec, ještěže to už brzo skončí.

Ale neskončilo. Odpoledne doprovodili lapiduši Karla opět k primáři. Seděl tam nepříjemně vyhlížející chlapík v obleku. Kývl na primáře a ten vyšel ze dveří.

„Posaďte se, soudruhu Trpíku,“ řekl muž klidně.

Karel si sedl do křesla vedle něho.

„Tak vy tvrdíte, že pocházíte z budoucnosti? To mě zajímá.“

„A kdo jste? Vy přece nejste doktor.“

„Ne to nejsem. Jmenuji se Genserek, státní bezpečnost.“

„Aha.“

„Jste nějak podezřele vyrovnaný, soudruhu Trpíku. Podívejte, když mi řeknete pravdu, dostanu vás odtud.“

„Do vězení?“

„Nikoliv. Na naše specializované pracoviště. Je to tady v areálu, nemusíme chodit daleko. Jenom nebudete považován za blázna. To je jistý pokrok, nemyslíte?“

„Mně je to jedno.“

„Dobře. Tak jak to v roce dva tisíce šest vypadá? Kdo je předsedou ústředního výboru?“

Karel se rozesmál.

„Na tom přece vůbec nezáleží. Vrchní komunista je nějaký Filip, nebo tak nějak, koho to zajímá?“

Genserek se nesmál.

„A presidentem je kdo? Klaus nebo ještě Havel?“

„No vidíte, děláte si ze mě srandu, strašíte s STB a zatím se docela dobře orientujete. Presidentem je Klaus, no a co? Vždyť to sám víte, tak proč mě otravujete s takovými pitomými otázkami?“

„Musel jsem si ověřit vaši věrohodnost. Pochopte, že návštěvy z budoucnosti nemáme zrovna často. Půjdeme?“

Genserek vstal a šel ke dveřím, rukou kývl na Karla a ten se s úsměvem zvedl a následoval ho.

Primář stál na chodbě.

„To bude v pořádku, soudruhu primáři. Beru si pacienta k nám. Přeložení v papírech uděláme později. Čest!“

* * *

Malý domek ukrytý v zahradě, kolem plot s ostnatým drátem, uvnitř další muž v civilním obleku, který se netváří zrovna přátelsky.

„Igore, pan Trpík je host z budoucnosti. Postarej se o jeho ubytování. Zítra přijede soudruh Kravčenko, bude s ním chtít mluvit.“

Karel se stále usmíval. Takhle dlouhou noční můru už dlouho nezažil. A že jim to sedne! STB, Rusové, ostnatý drát. Neměl by se dívat na ty staré filmy.

Noc proběhla klidně. Ráno dostal Karel novou tesilovou košili a manšestrové kalhoty, taky docela nové bílé tenisky, všechno pěkně podle dobové módy. Byl odveden do pokoje, kde seděl Genserek a muž v uniformě ruského vojáka.

„Genadiji Ivanoviči, soudruh Trpík,“ uvedl Genserek Karla.

„Můžete nás nechat sami, pažaljsta, tavarišč?“

Genserek se zvedl a odešel.

„Tak vy z budoucnosti? Nu pasmatrime. Ze které budoucnosti?“

„Prosím?“

„Rok, ruský president, americký president, stav raketoplánu Columbia.“

„Hm. No 2006, kdo vládne v Rusku, nevím, snad Putin, v Americe Bush, tedy mladý Bush, Columbia už není, shořela při návratu z jedné mise.“

„A chripka ptic?“

„Myslíte ptačí chřipku? Jo, ta se začíná šířit, zatím žádná epidemie, pár lidí v Asii umřelo, ale mezi lidmi se ten virus zatím nepřenáší.“

„To stačí. Vy půjdete se mnou, tavarišč. Pardon, pane.“

Už to Karla přestávalo bavit. Černá Volha, černá skla v oknech, armádní řidič. Vypadalo to, že jedou někam do hor.

„Vy jste Kravčenko?“ zeptal se Karel.

„Da.“

„Co se mnou uděláte?“

„Uvidíme.“

Přijeli k nějakému omšelému domu na samotě, Kravčenko vystoupil a ukázal Karlovi, že má jít za ním. V domě sešli po železných točitých schodech do sklepa. Vstoupili do bludiště chodeb, všude plno světel, lidé v kombinézách, pach oleje.

Kravčenko zavedl Karla do malé místnosti, do níž museli ještě sestoupit po třech schodech. Stála tam vysoká mladá žena v plášti s dlouhými tmavými vlasy.

„Ivana Petrovna, já vedu vám hosta. My budem mluvit pa česky, já nechci, aby on myslel, že my něco skrýváme pržed ním.“

„Jistě, Genadiji Ivanoviči.“

Obrátila se na Karla.

„Tak gavarite, co vám chybí?“

„Mně? Co mi chybí? Jsem v nějakém pitomém roce 75, kde nemám co dělat,“ řekl Karel ostře.

Kravčenko své kolegyni pověděl kostrbatou češtinou o Karlově aktuálním roce a koordinátách, jak nazýval státníky, choroby a raketoplány.

„Takže budoucnost?“ povzdychla si žena. „Nevypadáte na to.“

„A jak mám vypadat? Myslíte si, že na začátku jedenadvacátého století budeme mít choboty, nebo co?“

Žena se usmála.

„Nu, to zrovna ne. Pane Trpík, patrně jste se stal obětí abnormality VR 873, časového víru, který místy udeří v Olomouci. Před pěti lety prováděli soudruzi jisté pokusy a ty se ne zcela povedly. Vy jste už třetí cestovatel časem, který k nám přišel.“

„Takže je to pravda? Opravdu jsem tady a teď?“

„Vám snad připadá, že nejste na místě, kde stojíte?“

„No to ne, blázen nejsem.“

„Pane Trpík, musím vás požádat, abyste s námi zůstal tady na baze. Zatím. Postaráme se o to, abyste se vrátil tam, kam patříte.“

„Vy to dovedete?“

„Nu, jak bych to řekla? Mám?“ odtušila žena a obrátila se na Kravčenka.

„Můžete, tavarišč Hansonova.“

„Co byste řekl malému svezení v létajícím talíři?“

V Karlovi hrklo.

„To jako myslíte nějaké zelené mužíčky, šediváky nebo jiné potvory?“

Hansonová se začala hlasitě smát.

„Ne to ne, pojďte se mnou, ukážu vám místnost, kde počkáte. Uvidíte, že to nebude tak hrozné.“

* * *

Vypadalo to tam jako v lodní kajutě. Úzké lůžko, stolek, skříňka, umyvadlo. Záchod byl společný na chodbě. Nikdo Karla nehlídal. Dostal na ruku jakýsi náramek, který je prý magnetický a slouží k identifikaci osoby. Tak zase jakýsi pokojíček. Napřed blázinec, pak jeho STBácká modifikace, teď tohle. Karlovi se moc nechtělo, ale musel si připustit, že asi nesní, že to bude skutečné.

Probudili ho po nějaké době, kterou nebyl schopen určit. Hansonová ho dovedla do místnosti se samovarem na stole. Kouřilo se z něho, Hansonová přidržela hrneček pod kohoutkem a načepovala čaj.

„Dáte si taky, pane Trpík?“

„Jistě, proč ne.“

„Měla bych vám nabídnout nějaké jídlo, ale na to asi nebude čas. Manžel už dorazil. Já… chtěla bych se vám omluvit za problémy, které vám ti moji ‚soudruzi‘ způsobili. Nedovedete si představit ten zmatek, když se pustili do těch jejich pokusů. Vytvořili celkem 184 paralelních vesmírů, než jim došlo, že to nebude fungovat.“

„Sto osmdesát čtyři vesmírů? To je zase nějaký žert?“

„Ne, to je realita. Vy patrně pocházíte z vesmíru 47 nebo 48 na škále téhle katastrofy. Manžel vás dopraví domů, nemusíte mít strach, bude to ten váš vesmír. Tady máte mobilní telefon, co vám v blázinci zabavili. Zavoláte sobě samému a budete doma.“

„Cože?“

„To pochopíte.“

Do místnosti vstoupil muž v kožené bundě.

„Janus, to je pan Trpík. Pane Trpík, tohle je můj muž Janus Hanson, agent Časové služby.“

„Čeho to?“ ptal se Karel nesměle.

„Časové služby, pane Trpíku,“ odpověděl Hanson. „Normálně se zabýváme studiem vzniku a vývoje vesmírů. V tomto případě jsme byli nuceni aktivně zasáhnout. Je to na dlouhé povídání a my nemáme čas. Nemůžu tam s tou lodí stát věčnost, ještě ji někdo uvidí.“

Karel stoupal po točitých schodech a případně se mu točila hlava. Nestačil všechna ta nová fakta nějak vstřebat. Létající talíř byl vybavený spartánsky. Pouze jedno křeslo na stupínku uprostřed, řídící panel před ním, jinak nic.

Hanson si sedl do křesla, stiskl nějaké tlačítko a dveře se začaly zavírat. Jeho manželka stála za nimi a držela ruku zdviženou na pozdrav.

„Tak a jdeme na to,“ řekl Hanson.

Najednou se před ním objevila prostorová obrazovka, on do ní ponořil ruku a pohrával si se zobrazenými daty jako s rybičkami v akváriu. Podlaha se zhoupla a loď se zvedla ze země. Oblaka se začala hrozivě blížit, pak zmizela vzadu za nimi. Obloha bledla, Hanson si hvízdal a řídil loď malým kniplem pod obrazovkou.

„To by mohlo stačit,“ řekl polohlasem.

Ponořil opět ruku do obrazovky, plácl do svítícího čísla a za oknem se mihl záblesk.

„Máte ten mobil, pane Trpíku?“

„Jo, mám.“

„Tak zavolejte sám sobě.“

„Cože?“

„Vytočte svoje číslo.“

Karel to udělal.

„No, dejte si ho na ucho a poslouchejte.“

„Trpík,“ ozvalo se ze sluchátka.

Karel vyděšeně upustil telefon.

„Aha, tak to jsme se spletli,“ řekl Hanson.

„Co, co to bylo? Vždyť to jsem byl já!“ vykřikl Karel.

„Jistě. Špatný vesmír. Zkusíme to ještě jednou.“

Hanson plácl do čísla na prostorové obrazovce, opět se zablesklo.

„No tak, pane Trpíku. Vezměte si ten telefon a vytočte svoje číslo. Klid, jsem si jistý, že tentokrát se sám sobě nedovoláte.“

Karel stiskl tlačítko a opatrně přiložil telefon k uchu.

„No tak?“ zeptal se Hanson.

„Halali.“

„Prosím?“

„Nedostupné číslo.“

„No vidíte. Jste doma.“

„A co když jsem tam dole a mám telefon vypnutý?“ ptal se Karel a z jeho hlasu bylo znát zděšení.

„Vidíte, na to jsem nemyslel. Vypínáte si telefon často?“

„Jenom na noc.“

„A ráno ho zapínáte brzy?“

„Tak v šest, o půl sedmé.“

„Takže by to mělo být v pořádku. Je úterý 10. ledna 2006, devět hodin a třicet pět minut. Obávám se, že dnes přijdete do práce pozdě. Musím vás vysadit někde na samotě, chápejte, nemůžu s létajícím talířem do Olomouce. Tohle si vezměte.“

Hanson sáhl někam dolů před sebe a vytáhl lyžařskou bundu.

„V kapse máte několik stovek z roku 1997, měly by platit. Vysadím vás u Mariahilfe, tam by teď v zimě měl být klid.“

„Kdeže?“

„U Zlatých hor, Cukmantl, chytáte se?“

„Jo, Jeseníky.“

„Výborně. Půjdete po cestě do města. Měl by tam jezdit vlak. Do Jeseníku a pak na Šumperk a Olomouc, vyznáte se v tom?“

„Jistě, byl jsem tu párkrát na výletě.“

„Skvělé.“

Hanson navedl loď na přistání. Ocitli se u lesa, kousek od nich bíle svítila stavba nového kostela.

„Mějte se dobře, pane Trpíku. A tohle máte ode mě jako bonus.“

Podal Karlovi krabičku.

„Je tam pár gramů zlata, univerzální platidlo pro každé univerzum. Jako odškodnění. Víte, kromě své ženy nemám Rusy vůbec rád. Obrátili půlku Evropy naruby a ještě si hrají s časem, čemuž pendrek rozumějí.“

„Zvláštní, zdá se mi, že umíte dost dobře česky, pane Hansone.“

„No jo, co naděláme, odhalil jste mě. Jmenuji se Jan Řeřicha a jsem z Uničova. Dovedete si představit, jak by mé příjmení vyslovovali na základně Časové služby ve 24. století?“

Literární tvorba

Soupis mých publikovaných literárních pokusů.

Abnormalita VR 873